Náš přední odborník na alžbětinské drama Milan Lukeš, jehož překlad byl v inscenaci použit, ji ve svých shakespearovských esejích charakterizoval jako příběh, který názorně dokumentuje, že lidé nejsou chráněni bohy ani svým rozumem. Že s jeho pomocí jen racionalizují své vášně, touhy a chtíč. Že je jim vlastní násilí a krutost. A že jen bolest a zoufalství je přivádějí k prozření, jací jsou blázni.

Podrobnější studii by si zasloužily fazety, jimiž Martin Růžek evokuje svár pýchy, falešných nadějí, pokoření a zoufalství titulní postavy. V monografii, kterou o tomto herci napsal Josef Petrů, se lze dočíst, že Růžek na rozhlasového Leara vzpomínal jako na jeden z nejnáročnějších úkolů své kariéry a že pro něj byl mimořádně fyzicky i emocionálně vyčerpávající. Stačí se soustředěně zaposlouchat do scény bouře, a posluchač pochopí, proč asi tomu tak bylo.
 
Zatímco na divadelní scéně se Král Lear obvykle hraje značně krácen a mnohdy „rekonstruován“ režiséry sloužícími více své originalitě než dramatikově textu, jeho rozhlasová úprava, připravená Josefem Hlavničkou, jej nabízí imaginaci posluchačů takřka v úplném znění.