Zpět

Se Ziburou na vycházku

recenze, , 03.10.2017
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Oblíbené cestopisy Ladislava Zibury se dočkaly i své zvukové verze. Prvotinu 40 dní pěšky do Jeruzaléma z konce roku 2015 doplnila po roce i Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Jako start vlastní audio produkce si je vybralo nakladatelství Bizbooks, status debutanta ovšem může pouze vysvětlit ne ospravedlnit kvalitu audioknih.
Ano, píše se mi to těžce, s ohledem na to, jak mě jinak Ziburovy texty bavily, ale audioknihy od Bizbooks se vážně nepovedly. Rozumím snaze oslovit k načtení přímo Ladislava Ziburu, je ale třeba si uvědomit, že autor nemusí být nutně dobrým zprostředkovatelem textu. Zibura sice má nemalé zkušenosti s prezentacemi před lidmi, dokáže působit velmi uvolněně, spontánně a sympaticky, ale ani taková schopnost (a zkušenost) ještě neotevírá automaticky dvířka k talentu přečíst psaný text, aby se dobře poslouchal.

V prvé řadě… humor. Tam, kde při čtení z textu vychází nadsázka a humor jako takový nenápadný doprovod, v audioknize na sebe vzal roli všudypřítomného kašpárka, který posluchači cinká do uší rolničkami. Zatímco při osobních prezentacích Zibura působí uvolněně jako jeho texty, při audioknižním čtení zdůrazňuje sebemenší místečko, kde se onen stopový prvek humoru nachází. Při poslechu jsem měl proto pocit, jako bych byl na natáčení televizní estrády, kdy nejenže herci nechávají prostor pro smích a potlesk, ale také mi nad pódiem tyto reakce světelnými nápisy režie vnucuje. Ve výsledku mi najednou už humor nepřišel bezprostřední a Zibura sympatický.
 

Ve druhé řadě… práce s hlasem. Řečníkům, kteří se s posluchači přišli podělit o své zážitky z dobrodružných cest, odpustím milerád všelijaké vady řeči. Jenže když si do uší pustím audioknihu, rád bych profesionální přednes a absence promyšlené práce s rytmem a nepečlivost při frázování do něj nepatří. Nebudu přehánět, když napíšu, že mě poslech po hodině už opravdu vadil.

Ve třetí řadě… zvuk a hudba. Shovívavý posluchač by mohl ještě respektovat, že knihu načetl neškolený amatér, když jde o autora textu. Ale aby amatérsky působila celá nahrávka, to je na pováženou. Zkraje mě sice nadchla hudební hříčka se žánrovým/kulturním posunem naší české hudební klasiky. Jak se však podobné skladbičky (a zvláště jedna z nich) neustále opakovaly, myslel jsem, že naložím se svýma ušima jako kdysi Vincent… Bohužel se hudební motivy a ani ona dramaturgie zvuku nezměnila ani v druhé nahrávce, Pěšky mezi buddhisty a komunisty, což může svědčit o absenci invence tvůrčího týmu.
 

Co se naštěstí v druhé nahrávce změnilo, bylo zvukové zpracování promluv. Ty totiž v knize 40 dní pěšky do Jeruzaléma měly jakési echo a patrně zvukař neuhlídal co měl, takže je zvuk v některých místech vět „přepálený“. Čili, pokud byste i vydrželi neškolenost přednesu, měli podivnou oblibu v těch muzikálních vstupech, pak tohle ustojíte stěží. Když odmyslím špatné technické zpracování promluv, nerozumím ani režii – proč nemohl Zibura číst své vnitřní promluvy, nebo to, co říká lidem, které potkává, normálně? Proč to echo?

Vypsal jsem tři základní důvody, proč si knihy Ladislava Zibury přečíst, nikoliv poslechnout. Pevně doufám, s ohledem na knižní produkci Bizbooks, která by si to zasloužila, že toto nakladatelství přistoupí ke tvorbě příštích audioknih profesionálněji.