Zpět

Co nás čeká a nemine?

recenze, , 06.05.2020
Homo Deus
Yuval Noah Harari bývá už od vydání svého prvního titulu Sapiens: Úchvatný i úděsný příběh lidstva opakovaně skloňován. Není se čemu divit. Už v této své prvotině z roku 2011 nabídl velmi neotřelý (názorový) pohled na to, co nás – lidstvo – formovalo až do nynějších dnů. Vlastně by nás nemělo překvapit, že se Harari v kritické (sebe)reflexi nezastavil a že si ohlédnutím do minulosti připravil půdu k predikcím, kam směřujeme.
A právě mozaika pohledů směrem do budoucna dala vzniknout druhé publikaci, která se nyní dočkala zvukového zpracování. Homo Deus: Stručné dějiny zítřka umně spojují to, co Harari předvedl v debutu (tedy dávání historie a přítomnosti do souvislostí): s odvahou bez zbytečného fantazírování vysledovávat aktuální tendence a trendy a seskládávat z tohoto vzájemného propojení cestu do budoucna.

Harariho (audio)kniha i tentokrát pracuje s několika většími celky (opět dojde na náboženství, ale tentokrát zde máme i témata jako nakládání s daty nebo umělou inteligenci) rozdrobenými do nedlouhých kapitol. Text lze proto „konzumovat“ po drobných dávkách, a je to spíše ku prospěchu. Harari totiž nejenže umí základní a důležité myšlenky vměstnat i do krátkých kapitol, ale současně – a to lze svým způsobem vnímat i jako neduh – se čas od času k již probraným myšlenkám a závěrům vrací a, i když s trochu jiné perspektivy, vtahuje je znovu do diskuze. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ve výsledku Harari nepředloží nějakou pestrou paletu východisek, pohybuje se v poměrně malém okruhu zájmu a to ještě notně vymezeném vlastním názorem.
 

Jednoduchá stylistika sice nijak významně nezplošťuje téma, ale bere v potaz čtenáře navyklého spíše na publicistiku, než odborné (vědecké) monografie. Kongeniálně vybalancovaný je i přednes Luboše Ondráčka, který v poslední době notně přirostl k literatuře faktu. Ondráček si může dovolit místy i dynamičtější čtení, aby pak při přeci jen složitějších formulacích, nebo pasážích nakládajících s větším počtem informací, zpomalil a adekvátně k situaci akcentoval nejen fakta, ale i místo, kde Harari začíná klást důraz, fabulovat (v tom dobrém slova smyslu) a tedy předvídat a často i upozorňovat, kam až může vést například přílišná důvěra v technologické giganty či sociální sítě.

Ani samotný text nelze zrovna nařknout ze strašení, ale díky Ondráčkově intonaci vám nějaká mravokárná pozice autora ani nepřipadne na mysl. Při poslechu spíše nabudete dojmu, že k vám promlouvá někdo sečtělý, ale bez ambice se vyvyšovat. Více vypráví příběhy a dává je do nových vztahů a vyvozuje z nich možné další chování, neapeluje a nepoučuje.

Zvuková stránka knihy si zakládá spíše na nenápadném, subtilním hudebním rozdělení kapitol, lze si však představit, že by kniha fungovala dobře (a kdoví, zda ne lépe) i bez nich. Struktura je natolik srozumitelná, že berlička v podobě „jinglů“ postrádá opodstatnění a nálada hudby zase kdovíjak neodpovídá tomu, co se v textu přímo řeší.

Homo Deus jako audiokniha velmi dobře funguje, k poslechu si ji dopřejte, a to i kdybyste nechtěli přijmout Harariho postoje a predikce. Ostatně, autor spíše otevírá diskuzi a polemiku, než skálopevně vede ke své pravdě. A i to lze přičíst (audio)knize k dobru.