Zpět

Smrt, smrt, smrt...

recenze, , 13.7.2017
Déšť smývá stopy
Konec května přinesl do ulic Stockholmu chladné a deštivé počasí. Nekonečné proudy vody jakoby věstily nadcházející neštěstí. Osmiletá holčička Lycke měla mít hodinu tenisu, jenže trénink odpadl, aniž by si děvčátko přišel někdo z rodičů vyzvednout. Po Lycke jakoby se zem slehla a neutuchající liják po ní smyl všechny stopy. Mladou televizní reportérku Ellen tento příběh osobně zasáhne a pouští se do pátrání po nezvěstném dítěti s pocitem, že ji musí zachránit. Unesl někdo Lycke nebo se jí přihodilo ještě něco horšího? Ellen je rozhodnuta najít zmizelou holčičku stůj co stůj, i kdyby měla nasadit svůj život...
Mikaela Bley je začínající švédskou autorkou, pro níž je román Déšť smývá stopy detektivní prvotinou. I když samo označení knihy za detektivku tak úplně nesedí, protože svými atributy se pohybuje na hranici klasické severské krimi a psychologického thrilleru. Zatímco zpočátku se policie kloní k tomu, že dívka se jen někam zatoulala, postupně se dopracuje k přesvědčení, že jde o zločin. Nikdo neví, zda děvčátko ještě žije nebo ne. Vyšetřovatelé, které Ellen obviňuje z nečinnosti, pracují jak s možným neznámým pachatelem, tak s motivy osob z dívčina okolí. Rodiče jsou rozvedení, psychicky labilní matku Lycke její muž opustil kvůli mladší partnerce, se kterou má další dítě. Nová macecha se s nevlastní dcerou špatně snášela a o nic lépe se k ní nechovaly ani ostatní děti ve škole. Ellen se sama sebe ptá, zda na Lycke vůbec někomu záleží. Sama zažívala v dětství podobně neradostné chvíle a tíží ji i jedna tragická událost z minulosti, se kterou se dodnes nedokázala pořádně vyrovnat. I proto si umínila, že nesmí ve svém pátrání polevit, i když jí postupně začnou přicházet anonymní urážky a výhružky smrtí.
 

Audioknihu Déšť smývá stopy vydalo nakladatelství MOTTO, které jako interpretku zvolilo brněnskou herečku Simonu Pekovou. Ta svou interpretaci založila na podtržení psychologické roviny příběhu, ve které se protínají osudy hlavní hrdinky, jejích kolegů a rodiny zmizelé. Vnitřní trápení provází většinu postav románu: jedna se nedokázala vyrovnat s minulostí, jiná zpytuje svědomí nad tím, jak se k Lycke chovala, další sama sebe obhajuje, že nebylo v jejích silách chovat se lépe. Simona Peková vkládá do své četby emoce, místy až trochu přehrává, což však vcelku souzní s tím, jakými vnitřními mukami prochází hlavní hrdinka. Občas se ale interpretka v zápalu četby zapomene a začne dělit souvětí na nepřirozené celky. Po chvilce si však na její specifický způsob četby dá zvyknout. Svou barvou hlasu má Peková blízko ke své herecké kolegyni Báře Hrzánové, i když byste si obě interpretky nejspíše v přímém srovnání nespletli.

Mluvené slovo doplňují i hudební předěly, které jsou založeny na bohatém rejstříku tónů, zahrnujících zvuky harmoniky, kytary i jemné cinkání připomínající kapky deště.  Melancholie, která se z tónů line, souzní s pochmurnou náladou hlavní hrdinky, která svůj strach ze smrti paradoxně překonává mantrickým opakováním slova smrt, smrt, smrt...

Audiokniha zaujme už svým svým přebalem, zobrazujícím deštěm zalitou okenní tabuli. Samotná zápletka románu nepostrádá napětí a překvapivé momenty, i přestože by z námětu šlo zřejmě vytěžit víc, zejména ve vztahu k často zmiňovanému a ne zcela využitému prvku vydatného deště. Hlas Simony Pekové bude pro mnohé velkou neznámou, ale mohu s potěšením konstatovat, že jak autorka, tak interpretka ve zkoušce obstály a lze se jen domnívat, že by časem mohl Déšť smývá stopy následovat i další díl této slibné švédské série.