Zpět

Dobrodružství v rozhlasovém studiu

recenze, , 29.07.2013
Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna
Knihy Marka Twaina o příhodách Toma Sawyera, jeho kamaráda Huckleberryho Finna a dalších kluků a holek od řeky Mississippi se u českého čtenáře těší značné a dlouholeté oblibě. Vždyť od jejich prvního vydání uplynulo více než 135 let a stále jsou vydávány a adaptovány. Mohlo by se zdát, že v nich není už nic současného - dnešní děti přece nechodí s mrtvými kočkami po hřbitovech, nejsou tělesně trestány ve školách a pokud by na několik dní zmizely ze svých domovů, neobešlo by se to bez důkladného policejního pátrání. Rozdílnost dětského světa fantazie a bezelstnosti a dospělého světa podivných cílů ovšem existuje stále a v nejrůznějších formách bude znovu zpracovávána budoucími autory.
Při hledání informačních podkladů pro svou recenzi jsem byl překvapen, kolikrát byla Twainova Dobrodružství upravena pro rozhlas či pro vydání na zvukových nosičích. Sám jsem si vybavil pouze supraphonské tituly z osmdesátých let Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna a o existenci tolika dalších českých a slovenských nahrávek jsem neměl tušení. Patrně nejrozsáhlejší z nich je dramatizace Oldřicha Knitla v režijním zpracování Karla Weinlicha z roku 1992. Tuto nahrávku vydal již před lety Radioservis na dvou magnetofonových kazetách, nově nyní vychází v kompletní podobě na jednom mp3 disku.

Desetidílná rozhlasová dramatizace o celkové délce pěti a půl hodiny čerpá ze dvou samostatných knih Marka Twaina. Přestože na sebe obě navzájem navazují, je ta pozdější, o putování Hucka Finna s uprchlým otrokem Jimem, zvláště pro dětského čtenáře, složitější a rozhodně méně úsměvná. Zatímco první Dobrodružství obou uličníků dokáže oslovit i mladší děti, druhé je určeno spíše dospívajícím. V tomto případě by bylo jistě vhodnější obě knihy nekombinovat a ponechat je odděleně, jak to udělal sám autor. I z tohoto důvodu dávám přednost již zmiňovaným dramatizacím, které pro Supraphon v letech 1980 a 1986 natočili režiséři Ladislav Rybišar a Pavel Palouš. Obě jsou samostatné, krátké a pro cílovou skupinu jistě přijatelnější. Recenzovaná audiokniha Radioservisu je bohužel příliš rozsáhlá, navíc s nerovnoměrně rozděleným dějem. Na místě je obava z odlivu posluchačů někdy v první polovině.
 

Na více než dvacetileté dramatizaci je dobře patrná progrese v technice záznamu rozhlasových her. Zatímco dnes celý realizační tým vyráží stále častěji do exteriérů, aby zvuk nahrávky byl co možno nejvíce realistický, v případě Dobrodružství je třeba se smířit s tím, že co posluchači neprozradí vypravěč nebo co nepochytí z kontextu, zvuková složka mu nenapoví. Dialogy působí stejně studiově ať jsou vedeny doma, venku či u vody, zvukové efekty se omezují jen na nepřirozené skučení větru, zpěv ptáků, šplouchání vody či občasné cinkání, srkání a mlaskání. Škoda, že dobré herecké výkony (zejména ty v dospělých rolích) nebylo možno alespoň dorovnat kvalitní prací se zvukem.

Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna vychází na CD v grafické úpravě Jaromíra Františka Palmeho. Podobně jako tomu bylo např. u Pipi Dlouhé punčochy, Českého Honzy nebo Povídek malostranských stejného vydavatele, je i tentokrát použita laskavá tématická kresba, která váhajícího zákazníka jistě zaujme.