Zpět

Za nestárnoucím dobrodružstvím

recenze, , 16.08.2013
Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna
O oblibě amerického spisovatele Marka Twaina jistě svědčí zájem rozhlasu a různých vydavatelství, která představují nestárnoucí příběhy z pera tohoto autora dodnes. Patří k nim např. povídka Milionová bankovka, román Princ a chuďas či Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna.
K posledně jmenovaným příběhům dvou chlapců se inscenátoři v historii auditivního umění obrátili nejednou. Zastavme se u těch, které jsou buď dostupné na CD či se občas objeví ve vysílání rozhlasu. Historické nahrávky z 50. a 60. let musíme ponechat stranou, nejsou dostupné ani běžné veřejnosti ani odborníkům, bohužel. Slyšet Toma Sawyera v podání např. Jiřiny Jiráskové musí být zážitek.

Začněme vcelku známou gramofonovou nahrávkou příběhů Toma Sawyera z roku 1980 v režii Ladislava Rybišara (CD 2004). Herecky šlo o zdařilou inscenaci (v ústřední dvojici Toma a Hucka vystupují Václav Knop a Jiří Ornest, dále účinkují Svatopluk Beneš, Vladimír Ráž, Marie Marešová, Naďa Konvalinková a další). Dramaturgicky však byly do příběhu zamíchány motivy z Dobrodružství Hucka Finna. O rok později vznikla pro rozhlas pod stejným režijním vedením dvoudílná adaptace Dobrodružství Huckleberryho Finna. Ústřední dvojice zůstala obsazena stejně, dále hráli plzeňští herci. Dramaturgicky tentokrát zcela v pořádku, jinak šlo ale o vcelku nemastnou - neslanou inscenaci. Roku 1986 (CD 2005) vznikla podle mého soudu zbytečná, opět gramofonová nahrávka s příběhy Hucka Finna. Pro svou délku (45 minut) příběhem doslova a do písmene prosvištěla a než jsme si mohli uvědomit, že jde Huckovi o holý život, byl již opět v pořádku ve společnosti svého druha Toma. Navíc Václava Knopa nahradil z nepochopitelných důvodů Michal Pešek.

Konečně roku 1992 napadl rozhlasové tvůrce (dramatizátora Oldřicha Knitla, dramaturgyni Jarmilu Konrádovou a v neposlední řadě legendárního režiséra dětských nahrávek Karla Weinlicha) sloučit oba příběhy do jednoho a vytvořit desetidílný dramatický seriál. Je to logické, když se obě knihy prolínají a navazují na sebe. Je chvályhodné, že Radioservis sáhl do rozhlasového archivu právě pro tuto, po víc jak dvaceti letech stále životnou dramatizaci.

Můžeme se tak na pět a půl hodiny přenést do Ameriky 19. století, zmítané rasovými nepokoji a třídními rozdíly, na jejichž půdorysu se odehrávají všemožná alotria dvou nezvedených, ale čestných kluků Toma a Hucka. V první polovině příběhu můžeme být svědky napínavého hledání pokladu, hraní si na piráty, ztratíme se s Tomem v jeskyních, ale budeme i svědky humorných epizod, kdy se Tomova teta a Huckova opatrovnice marně snaží oba chlapce naučit sekat latinu. V druhé části příběhu více rezonují sociální problémy. Zde jsme např. svědky Huckova útěku od otce alkoholika, kterému jde pouze o nalezené peníze z pokladu či Huckovy snahy zachránit černocha Jima před prodejem do otroctví. Ovšem i v této vypjaté části příběhu se dramatično střídá s komičnem v podobě dvou vykutálených, nešikovných podvodníčků.
 

Režisér Karel Weinlich to s dětským posluchačem vždycky uměl, však jeho inscenaci pohádek a her pro mládež patří k tomu nejlepšímu, co v rozhlasu pro dětského posluchače vzniklo. I po letech se k jeho četným nahrávkám dá bez obav vracet.

Seriál drží pěkně pohromadě, má spád, oznamování míst, kde se právě nacházíme také není na škodu, ani tolik nevadí, když se někteří herci objevují ve více epizodních rolích. Proč také ne, když postavy, kterým propůjčily hlasy, buď zahynuly či se v příběhu nadále neobjevují.

Režisérovi se povedlo obsazením hlavních aktérů (Petr Hotmar jako Tom, Martin Sobotka jako Huck) oba hrdiny oživit, jejich alotria jim díky přesnému vedení dokážeme uvěřit. Fascinující je také obsazení hereckých es do epizodních rolí (Radovan Lukavský či Otakar Brousek st.). To jen dokazuje, jak rádi s Karlem Weinlichem spolupracovali a jak moc si rozhlasové práce považovali - a v případě pana Brouska ještě považují.

Určitě je také příjemné slyšet hlasy, které už dneska z rozhlasu neslýcháme (Jiří Bartoška, Karel Heřmánek). Potěší i řada kvalitních, dětských herců, to je dnes, přes neoddiskutovatelné kvality Dismanova dětského souboru, také v dnešní době již vzácnost.

Zkrátka a dobře, nemám tomuto seriálu co vytknout a byť jeho stáří přesáhlo dvacet let, věřím, že si k němu najdou cestu i dnešní děti, tak jako si ji k němu našel ve své době recenzent.