Pojítkem vybraných střípků je fakt, že mnohdy nejsou příliš známé, alespoň ne širší veřejnosti. A té Karel Pacner knihu věnuje především. I vzhledem k jeho publicistické zkušenosti nepřekvapí jednoduchý jazyk, který má strhnout pozornost k podstatným prvkům dané události, nezaobírá se širším kontextem, ani nikterak nemá snahu více analyzovat, oč šlo a jaké to mělo důsledky. Doteky dějin spíše charakterizuje popisnost a až určitá publicisticky uchopená „učebnice“. To by samo o sobě nemělo být terčem výtek, protože si takový způsob nachází konkrétní cílovou skupinu (dost velkou), byť autora této recenze míjí.

Co naopak jako slabinu projektu uvést lze, to je jeho značná nekoncepčnost. Mnohem smysluplnější by bylo zabývat se programově určitou etapou moderních dějin a ideálně pak i konkrétním „regionem“. Takhle skáčeme z místa na místo a z doby na dobu, takže se z Vánoc v období první světové války dostaneme do příprav na státní převrat v roce 1948, který organizuje Klement Gottwald. Pro Pacnera dějiny nemají hranice, což pochopitelné je, na straně druhé si skládá svou mozaiku vyloženě nahodile. Snad proto, aby pak mohl lépe a svobodněji psát další pokračování. Název je tak příznačnější více, než by se na první pohled mohlo zdát – nejenže jde o doteky proto, že se událostí opravdu jen zlehka dotkneme, ale dotýkáme se dějin i značně nahodile a spontánně, spíše podle nálady, takže nám zůstává v prostoru řada mezer.
 
A vlastně u kritiky ještě chvíli zůstaneme. Hudební předěly svou náladou vůbec nedávají smysl, nehodí se a ani třeba nereflektují měnící se dobu či lokalitu. Přednes Jiřího Valůška jde ruku v ruce s žurnalistickou popisností, která postrádá snahu o práci s hlasem, jen u přednesu Klementa Gottwalda Valůšek naopak až přehrává. Když provedení Doteků dějin porovnáme se čtením periodik (Respekt, Forbes…) nebo jiné literatury faktu jako Inovátoři, vyvstane nevydařenost zvukového zpracování ne zrovna kvalitní literatury ještě zřetelněji.