Zpět

Cesta do hlubin zabijákovy mysli

recenze, , 17.7.2018
Drasticky děsivý Dexter
Dexter Morgan je pohledný sympaťák, sršící ironickým humorem. Jeho jedinou vadou je, že ho občas přemůže touha zabíjet. Dexova osobnost překypuje protiklady: pracuje u miamské policie, přestože sám občas vraždí. Jeho povolání je analytik krevních stop, ačkoliv se mu pohled na krev hnusí. A třebaže není detektivem, díky své intuici dokáže často odhalit pachatele, čímž pomáhá své ctižádostivé, leč méně nadané sestře, policistce Debře. Nyní má ale Dexter problém. Někdo ve městě páchá vraždy téměř navlas stejným způsobem, jako on. Jde o náhodu nebo vzkaz pro něj?
Když v roce 2004 přišel Američan Jeff Lindsay se svým Drasticky děsivým Dexterem, přinesl čerstvý vítr do poněkud zatuchlého žánru krimithrilleru. Mnozí posluchači jistě budou znát populární převedení Lindsayho knih do podoby televizního seriálu. Jeho děj se však od původních knih dost odlišuje, což může být ideální příležitost pustit se do Dextera takového, jakého jej autor doopravdy stvořil.
 

V loňském roce vydaná audiokniha je pro objevování pravého Dextera jako stvořená. Nestává se často, aby došlo k takové souhře textu předlohy a osobnosti interpreta, prvnímu dílu Dexterovy série se to však beze zbytku povedlo. Herec Aleš Procházka se do četby pustil s takovým nasazením, až by se zdálo, že mu postava Dextera byla ušita přímo na tělo. Román je z velké části psán jako jakýsi náhled do Dexterova nitra, v níž se postupně otevírají všechny třinácté komnaty, a ze sympatického chlapíka vyrůstá před posluchačem obraz zabíjením posedlého maniaka. Sice odpravuje jen lidi, kteří si to podle něj svými špatnými činy zaslouží, ale tím svou šílenou touhu po zabíjení neomluví. Všechny kontrasty v Dexterově osobnosti se Aleši Procházkovi podařilo vystihnout. Jeho Dexter se ironicky pochechtává, čiší z něj vzrušení z vraždění, vzápětí cynicky glosuje svůj pohled na svět a své činy před sebou s nadhledem obhajuje. V takových chvílích se Procházkovo herectví stává tak sugestivní, že byste na chvíli zapochybovali, zda sám nemá podobné spády. Pochvalu si za to zaslouží nejen sám samotný interpret, ale i režisér nahrávky Luboš Koníř, který jej při četbě vedl směrem k výjimečně podařenému výsledku.

Důležitou stránkou audioknihy je i její hudební doprovod, který má na svědomí Mario Buzzi. Výrazně rytmické a chytlavé melodie dokážou rozpumpovat krev a k danému tématu se opravdu hodí. Stejně jako v textu se střídá humor s líčením vražd, i zde mísí hravé a škádlivé tóny syntezátoru s rytmicky výhrůžnými údery bubnů. Někdo sice může namítnout, že se hudba díky krátké délce jednotlivých stop ozývá až příliš často, u Dextera však hudba netvoří jen předěly, ale i podbarvuje text a tím se stává nedílnou součástí výsledného celku.

Drasticky děsivý Dexter není nic pro slabé povahy. Na jeho rukou ulpívá krev, přesto díky autorovu originálnímu sebeironizujícímu humoru nepůsobí kniha přesmíru drsně. Uhrančivý a fascinující Dexter přitahuje i odpuzuje zároveň. Příběh je vystavěn tak dovedně, že nedovolí se od něj odtrhnout ani na moment. Okouzlujícího Dextera si zkrátka nelze neoblíbit, takže mu nějakou tu vraždičku jistě hravě odpustíte. Co je koneckonců sem tam nějaký zločin mezi přáteli, že?