Zpět

Gramotingltangl aneb Devět hodin ve vybrané společnosti

recenze, , 3.3.2015
Gramotingltangl 1966 - 1967
Vždy když se na pulty obchodů dostane nové CD s dosud nevydanými nahrávkami Jana Wericha, mnohý fanoušek zajásá, ale zároveň znejistí: jde skutečně o záznamy dosud nevydané a neslyšené? A pokud ano, do jaké míry je titul dramaturgicky zvládnut? Jestliže se ale objeví rovnou celý komplet, jde doslova o událost.
To byl případ i vydání kompletní nahrávky rozprav Táto, povídej!, v nichž Jana Wericha zpovídala jeho dcera Jana. Na osmi CD společně vzpomínali na počátky Osvobozeného divadla, či velmi otevřeně glosovali žhavou současnost, tedy období konce 60. let. Titul vydal, ve spolupráci s Českým rozhlasem, Supraphon v roce 2013. Koncem roku následujícího spatřil světlo světa neméně záslužný komplet, Gramotingltangl Jana Wericha v pořadu Jiřího Suchého.

Gramotingltangly byly vysílány od října 1965 na 3. rozhlasovém okruhu, paradoxně nazvaném Československo II - první stanici u nás vysílající na velmi krátkých vlnách. Snad u vědomí kvalitního zvuku spolu s potřebou rozšiřování povědomí o VKV, přinášela stanice velmi atraktivní a zároveň i kvalitní hudební a slovesný program. Vedle řady literárních cyklů, rozhlasových her a besed se tu objevila např. Nealkoholická vinárna U pavouka, či právě Gramotingltangl, jehož původním autorem byl Jiří Suchý. Každodenní rozhlasové půlhodinky úvah, někdy vážných, jindy veselých, často kritických, byly doplňovány všemožnými hudebními nahrávkami, povětšinou západní provenience. Hudba ovšem nebyla pouhou výplní, ale rovnocennou organickou složkou pořadu.

Jiří Suchý si brzy uvědomil, že vedle svých divadelních a dalších činností nemůže takový nápor, jakým natáčení Gramotingltanglů bylo, dlouhodobě zvládnout. Koncem dubna 1966 si tak do rozhlasu pozval své přátele Jana Wericha a Miroslava Horníčka, aby je požádal o spolupráci při uvádění pořadu. Oficiálně bylo vše stvrzeno na setkání spřízněných duší v Lucerně, v červnu 1966. Komplet rovněž obsahuje úryvek z počátku října 1966, kdy už si pánové pomyslnou štafetu předávají.

Gramotingltangl se vysílal v letech 1965-1968. Relací bylo celkem 674 a vedle Jiřího Suchého, Miroslava Horníčka a Jana Wericha, byli dalšími jeho průvodci Ivan Vyskočil a v několika případech i dvojice Šimek, Grossmann. Bohužel, v archivu Českého rozhlasu se z tohoto cyklu zachoval pouhý zlomek: osmnáct částí s Jiřím Suchým, osm s Ivanem Vyskočilem, dvě s Miroslavem Horníčkem, s dvojicí Š+G bohužel žádná. Donedávna se předpokládalo, že pořadů s Janem Werichem existuje pouhých 11 z celkových více než třiceti. Jaká byla radost Werichových příznivců, když se v archivu Karla Koliše objevilo dalších 18 relací! Do technické kvality těchto snímků sice notně zahlodal zub času – často jsou na hranici srozumitelnosti, ale na jejich obsahu nic nezestárlo. Nahrávky z let 1966 až 1967 jsou aktuální dodnes a svědčí o Werichově moudrosti a nadčasovosti.

Také Werich zprvu pojímal pořady tematicky tak, aby jejich hudební složka souzněla s tématem. Vzpomínal na hudbu svého dětství, nebo například hovořil o květinách a jeho povídání bylo doplněno odpovídajícími písněmi. S postupem času však kladl více důraz na mluvené slovo a jediné čeho se striktně držel, bylo zakončení každého pořadu skladbou z dílny Ježek, Voskovec, Werich. Stejně je koncipován i CD komplet Werichových Gramotingltanglů. Na prvním disku, v prvních relacích, hudební složka zůstává, od druhého CD jsou pořady šikovně sestříhány a zakončovány písněmi z éry Osvobozeného divadla. Nutno dodat, že střih je velmi citlivý a posluchač o žádnou úvahu nepřijde.
 

Archivní pořady jsou nesmírně cenným svědectvím doby. Lze se z nich dozvědět, jak se žilo v 60. letech u nás, ale i v některých zahraničních městech, která Werich navštívil. Uvědomíme-li si, že řada lidí tehdy neměla žádnou možnost vycestovat na západ, ukazuje se Werichovo povídání jako, pro tehdejší rozhlasové posluchače, nesmírně cenný dobový exkurz do měst jako Londýn, Paříž či Řím. Do Gramotingltanglů občas pronikaly i drobné společenské narážky. Třeba v relaci o inzerátech se Werich podivuje nad tím, že myči aut je nabízeno 1500 a ženě v administrativě, se středoškolským vzděláním a několikaletou praxí, 1200 korun. V pořadu v němž obhajuje legitimnost slova „sranda“, se zas pohoršuje nad devalvací mateřského jazyka formou „hloupých patvarů v názvech podniků, např. řempo, ale i třeba vývařovna jídel, atd.“ Jak trefně poznamená, to jsou přeci blekoty, ne? Komplet však přináší i místa, která nám mohou připadat úsměvná právě v dnešním kontextu. Když v pořadu o jídle z roku 1967 seznamuje Werich posluchače se svou zkušeností z Ameriky, kde měly tehdy obrovskou sledovanost pořady o vaření, musíme se pousmát a říct si, že i my dnes doslova objevujeme Ameriku. O moudrosti Jana Wericha svědčí mimo jiné i jeho poučený ponor do historie, kdy své poznatky dokáže v úvahách propojit s dneškem.

Jak už to u Jana Wericha bylo, střídá ve svých rozhlasových pořadech nálady a polohy vyprávění. Chvíli je vážný, zadumaný, jindy ironický, zábavný, občas neváhá shodit sám sebe. V několika případech, kdy vypráví před nepočetným publikem, či se v jednom pořadu potkává s Miroslavem Horníčkem, doslova pookřeje.

Gramotingltangly Jana Wericha patří v jeho rozhlasovém odkazu vskutku k tomu nejcennějšímu. Nemá smysl pokračovat v popisu něčeho, co se musí slyšet a rozhodně lze s klidem říci, že byť je téměř devítihodinový komplet časově rozsáhlý, při jeho poslechu se nudit nebudete.