Zpět

Je pes jenom miláček?

recenze, , 13.11.2019
Projekt pes (ten můj)
Honza do třídy zrovna dvakrát nezapadl. Městečko, v němž nově bydlí, je malé a jeho spolužáci se znají už od školky. Jediný, kdo se s ním více kamarádí, je Monika, jejíž máma cvičí psy pro handicapované lidi. Honza by moc rád také nějakého psa měl, ale rodiče mu ho nechtějí dovolit. Pořád mu předhazují, že oni se o zvíře starat nebudou – dospělácké důvody jsou logické, maminka musí vedle práce a starosti o domácnost dávat pozor i na babičku s Alzheimerem a táta je věčně na služebních cestách. Honza ale ví, že jejich pomoc nepotřebuje, vždyť to nic není, mít psa. A bude to jeho pes, ne mámy a táty. Vymyslí tedy projekt, jehož cíl je jasný: přesvědčit rodiče, aby mu pořídili štěně.
Na první pohled není zápletka příběhu příliš komplikovaná, ale Lucie Hlavinková s ní zcela oprávněně vyhrála literární soutěž Albatrosu. Text je totiž bez přehánění mnohovrstvý a zaujme širokou skupinu čtenářů.

Nejprve se podívejme na knihu Projekt pes (ten můj) dětskýma očima. Děj je předkládán z pohledu devítiletého chlapce, který se už přece jen ve světě orientuje, přirozeně používá některá cizí slova, pracuje s moderními technologiemi, problémy starších si ze své perspektivy sice uvědomuje, ale oproti dospělým je nedramatizuje a s určitou naivitou nejprve věří, že se všechno vyřeší. Používá hovorovou nespisovnou češtinu, a protože se mu vynalézavé kroky projektu většinou obrátí do bizardních a velmi humorných situací, je zaručeno, že se u toho cílová skupina pobaví.

Dospělí si naopak ve vyprávění užijí věrohodné rodičovské postoje a povely a dost možná si vzpomenou i na své děti. Zároveň ocení nevtíravou a názornou edukaci, která jednoduše říká, že mít psa prostě není jen tak a můžou si společně s podobně žadonícími potomky rozebrat, jestli se na pořízení zvířete všichni cítí, nebo ne. A pokud mají tu smutnou zkušenost s Alzheimerem u svých blízkých, jistě si řeknou: ano, přesně takhle to vypadá u nás doma.

Je ovšem možné, že děti nechtějí mít domácího mazlíčka a ani starší jim nejsou nakloněni. Pro ty funguje příběh jako veselá uvěřitelná ukázka toho, jak ti zavilí milovníci psů dokážou být praštěně infantilní. A konečně i ti upištění ňuňající jedinci se společně s předlohou mohou zasmát i sami sobě.
 

Pouze zdánlivě jednoduchá předloha vybízí nakladatele, aby oslovil zkušený audioknižní tým, který by tak těžce interpretovatelný text dokázal důstojně převést do zvukové podoby. Albatros si tyto okolnosti uvědomil a přizval ke spolupráci schopnou režisérku Jindřišku Novákovou a její kolegy z AudioStory. Ti se obrátili na jednoho z nejpovolanějších herců, držitele rozhlasové Thálie Petra Lněničku.

Ten se na natáčení audioknihy Projekt pes (ten můj) pečlivě připravil a předloze dal vše, co jí právem náleží. Honzík v jeho podání je naprosto uvěřitelný rozpustilý a chytrý kluk, který psy zkrátka zbožňuje. S láskou se rozněžňuje nad chlupáči, s urputnou vervou a odhodláním vymýšlí jednotlivé kroky projektu, dramaticky komentuje vypjaté momenty, ironicky popisuje nezdary, autenticky se bojí. Jak příběh plyne dál, prožívá krizi, stává se rozmrzelým a nabručeným a dokonce vážným. Tato prohlubující se proměna hlavního hrdiny je pro předlohu klíčová a je jen dobře, že na ni ve studiu dávala režie pozor, aby se vyprávění nezvrhlo v patetismus a parodii. Ostatní postavy Lněnička nijak hlasově nerozlišuje, děj je sám o sobě zábavný, takže by změny modulace knihu zesměšnily. Pro přednes je důležitý hlavně obsah a odlišný rytmus řeči dospělých a dětí. Pouze babička mluví rozvážněji a staře. 

Záležet si dala realizace i na hudební stránce audioknihy Projekt pes (ten můj). Skladby, fungující coby interpunkce za jednotlivými scénami, jsou zpočátku rozpustilé, jakmile se vyprávění stane vážnějším, i ony zpomalí. Dramatické chvíle podtrhují i odpovídající napínavé podkresy s bicími nástroji. A co by to bylo za titul o psech, kdyby se v ruchové stopě neozval nějaký ten pobíhající bafík. Snad se od Albatrosu dočkáme ve stejném složení i dalších dílů série!