Už samotný název, Jiný T.G.M., slibuje, že tentokrát se bude pohled na „tatíčka“ ubírat odlišnými cestami. Pavel Kosatík mnoha svými texty potvrdil, že ačkoliv se nebojí demytizovat či upravovat/napravovat zažité soudy, ani v nejmenším neinklinuje k bulvarizaci. Totéž lze napsat i o charakteru jeho Masarykova životopisu. Vlastně to hezky dokládá už úvodní kapitola, kdy se dostáváme do polemiky, kdo vlastně byl tím Masarykovým otcem? Jelikož však neexistují řádné důkazy a není možný test DNA, Kosatík se hypotézami (až spekulacemi) odmítá více zabývat. Jeho tvrzení totiž musejí mít faktickou oporu.

Vedle tohoto přístupu, nazvěme jej historickým, však dokáže Kosatík jako málokterý jemu podobný autor nadstandardně zvládnout jazyk i coby vypravěč, vlastně beletrista. Netvrdím, že by snad měl takový vtah, s jakým pracuje expert na životopisy Walter Isaacson, přesto je místy až fascinující, kterak jednotlivé pasáže z minulosti Masaryka (a našeho státu) mohou být v rukou Pavla Kosatíka čtivé. Napínavé. Nebo zkrátka tak dobře podané, že knihu jen tak neodložíte, poslech nepřerušíte.
 
Ačkoliv název možná o něco více slibuje onu jinakost, osobně si myslím, že originalita či novost tohoto díla spočívá spíše v koncepci a struktuře knihy, než v množství oněch demytizací a nových objevů. Kosatík například nevypráví Masarykův život chronologicky, ale volí cestu, kdy se sice vydává (více méně) postupně na časové ose, ale kapitoly dělí tematicky. V zorném úhlu se tak objevuje řada klíčových témat, oblastí a problémů, jimž Masaryk čelil a k nimž se vyjadřoval. A které doprovázely jako určující hybatel i naše dějiny. „Rezignace“ na držení se chronologie (a de facto i svým způsobem biografičnosti jako takové) má za následek mnohem působivější text. Pavel Kosatík zpracovává například problematiku Čechů a Slováků (nebo Němců), a to nejen skrze postoje samotného Masaryka – vše zachycuje v mnohem širším kontextu. A navíc nejen jakožto popis, ale jako výklad, jako názor, komentář, v největší míře coby dílčí eseje. I proto má Jiný T.G.M. potenciál fungovat v rámci několika rovin a přežít i několik desetiletí.

Způsob Kosatíkova psaní a vůbec důležitost (a atraktivita) knihy si říkala o audio podobu. Text posluchače nezahlcuje daty a poznámkami, a plyne do uší „přirozeněji“ než třeba mimořádné historické texty Tymothy Snydera. Interpret tak měl o něco snazší práci – tempo četby nemuselo být tolik uvážlivé, neboť na pozornost posluchače audiokniha neklade takové nároky. Pavel Batěk o něco více vypráví než čte, jeho práce s hlasem nevykazuje žádné nedostatky, dobře artikuluje (ale ne s nijak nápadnou opatrností), rytmus četby je vhodně zvolen. Přesto jsem si mnohokrát říkal, že by Kosatíkovu textu slušel jiný hlas, možná starší, jakoby zkušenější. Barva Baťkova hlasu, jeho zacházení s intonací mi pro tento typ literatury přišla jaksi nezajímavá, mnohem lépe vyzní při četbě beletrie než texu o českých dějinách. 

Možná ale, že volba na Baťka padla v souladu s tím, že grafické zpracování tištěné knihy má v sobě mladistvost, provokaci (o ilustrace se postaral Alexey Klyukov), a tak vydavatelství Tympanum chtělo omladit i audioknihu. Nedokáži říct, že by mi i ono grafické řešení souznělo s duchem textu, proto asi má rozpačitost i ze zvukové interpretace. A nejen té hlasové. I hudba, která tvoří předěly mezi kapitolami, postrádá zajímavost. Někdy je na tolik krátká, že jde spíš o jakýsi nepovedený jingl, jindy se o něco více rozezní, čímž se ale jen odkryje její fádnost. Vlastně mě mnohokrát při poslechu napadlo, že bez ní by to vše vyznělo lépe.

Zmíněné vady na kráse audioknihy by vás však neměly odradit od poslechu. Už kvůli všem těm výše uvedeným důvodům, jež se pojí s obsahem publikace.