Zpět

Vzpomínky nevyléčitelného optimisty

recenze, , 24.9.2015
Jiří Suchý: Osudy
Jiří Suchý není pouze spoluzakladatelem divadla Semafor, básníkem, textařem ekvilibristou, hercem, zpěvákem, výtvarníkem. Je, v dobrém slova smyslu, pojmem, mravní autoritou, mužem obdařeným pokorou, životním optimismem, vytříbeným smyslem pro humor a pro čest. Výše zmíněné si jistě uvědomí nejeden posluchač Suchého vyprávění, původně natočeného pro programový cyklus Osudy, který léta vysílá rozhlasová stanice Vltava. Tyto, původně desetidílné o celkové délce 4 a půl hodiny, měly rozhlasovou premiéru v únoru 2007 u příležitosti 75. narozenin živoucího klasika. Po osmi letech je na mp3 CD vydává ve spolupráci s Radioservisem nakladatelství JazzMusic.
Koncepce nahrávky, kterou připravil publicista Ondřej Vaculík, je velmi propracovaná. Nejedná se o vzpomínání klasického střihu, na jaké můžeme být zvyklí v profilových rozhovorech, ale o vyprávění s výrazným společenským a lidským přesahem. Jde o svědectví doby, které dokládá charakternost jedněch a bezcharakternost a bezskrupulóznost druhých. Patrné je to zejména ve velmi silných pasážích, pojednávajících o ústrcích, které Jiří Suchý za normalizace prožíval. Přes častou vypjatost, dramatičnost a vážnost, obsahuje nahrávka mnoho úsměvných či absurdních historek nebo třeba jen drobných slovních hříček, díky nimž si uvědomíme, že vlastně není tak zle, že se dá lecčemu čelit.

Devizou nahrávky je rozsah a komplexnost vzpomínek. Jsou zde zmíněna důležitá divadelní představení, filmové projekty, televizní, ale i rozhlasová angažmá, např. legendární pořad Gramotingltangl. K silným momentům, při kterých rozum zůstává stát, jsou vzpomínky na válečná léta Suchého dospívání, hlavně pak ale na dobu normalizace. Tak plastický obrázek o nutném kličkování autora, který nechtěl nic jiného než vkusně těšit publikum, o servilitě, idiocii, nabubřelosti mnohých kulturtrégrů, neustále házejícím Suchému klacky pod nohy, abys pohledal. O to cennější a potřebnější je existence této nahrávky.

Je třeba ocenit i nápadité prostřihy písní – v každém díle jedna – které šikovně oddělují pasáže vyprávění. Při častých odbočkách je to skoro až nezbytné. Jiří Suchý má dar se vší pokorou zmínit nezanedbatelné a nezpochybnitelné úspěchy. Zároveň dovede být sebekritický, se vším nadhledem přizná neúspěch v podnikání na poli filmovém.

Osudy Jiřího Suchého se poslouchají samy, až člověk lituje, že netrvají dalších pět hodin. Vzhledem k tomu, že končí rokem 2006, bylo by možná na místě dotočit dvě tři půlhodinky, ve kterých mohl dodnes žijící autor shrnout důležité události posledního desetiletí. A ještě jedna drobná připomínka: cyklus Osudy se dodnes vysílá každý všední den. Při takové periodicitě vůbec nevadí, když v počátečním díle interpret zavzpomíná na filmové zážitky z dětství a totéž zopakuje např. v osmém díle, kdy se obšírněji rozhovoří o své filmové práci. V plynulém poslechu z CD však takové opakování spíše ruší.

Nutno dodat, že ve strhujícím toku Suchého úvah a vzpomínek tato drobná vada zapadne. Kéž nahrávku objeví velké množství vnímavých posluchačů. Jiří Suchý si to zasluhuje plnou měrou.