Tím, že jsem knihu nečetl, nýbrž poslouchal ve velmi citlivém přednesu Igora Bareše, nabyl jsem pocitu, jako bych seděl v místnosti, nebo se přesněji řečeno někde uvnitř skrýval, a naslouchal rozhovoru dvou mužů. Vedle sebe/proti sobě stanuli Josef Breuer a Friedrich Nietzsche. Rozhovor, který se odehrával po několik dnů, procházel tu méně, tu více intenzivní potřebou sebe odkrývat, si Yalom vymyslel. V románu si pohrává s reáliemi, ostatně Breuer opravdu patří mezi otce psychoanalýzy, ale umně řadu z nich přehlíží, nebo zkrátka zapojuje pouze v náznacích a podle toho, jak mu to jeho drama dovoluje. Jenže míra, jak moc se z toho mohlo opravdu odehrát, nás vůbec nemusí trápit. Román Když Nietzsche plakal totiž staví na něčem zcela jiném.

(I když je fakt, že bych se možná do pocitů více vžil, kdyby se mi při jméně Nietzsche neustále nevynořovaly vzpomínky na náročnou profesorku gymnázia a její hurónské výhrůžky, že neudělám maturitu ze ZSV, pokud Nietzscheho nepřečtu.)

Kniha má poměrně odhadnutelný vývoj - lze totiž předpokládat, že nezvykle samostatná (osamocená?) žena z úvodní expozice nejen zamotá Breuerovi hlavu, ale především vyprovokuje události, které povedou především k jeho vnitřnímu zápasu. Nikoliv tedy konfrontaci s Nietzschem, jak se možná zprvu zdá. Kordy, které jako by zkraje na sebe oba protagonisté vytáhnout, jsou sice jen velmi naznačené, ale víme, že Nietzsche si rozhodně nemá potřebu o sobě moc povídat a že Breuer na něj musí opatrně. Jen tak zabrání vyzrazení, že Nietzscheho léčba je pouhým konstruktem k vyřešení mezilidských (milostných) vztahů.
 
Jenže duše je nevyzpytatelná a zákonitě se tak léčba začne směřovat jinudy. Ukazuje se, že v dialogu získává převahu ten, kdo buďto opravdu chce naslouchat, nebo se za naslouchání schovává, o to více však umí být nepropustný. Nietzsche spadá spíše do druhé kategorie. Neznamená to, že by ale - ostatně název to i napovídá - byl z kamene a Breuerovi se nakonec nepodařilo skrze skálu proniknout. Mnohem hlubší cestu jsme však během dialogů absolvovali  do Breuerova nitra.

A právě o cestě do útrob srdce a mysli celá kniha je. Plyne pozvolna, ale uhrančivě. Své sehrává schopnost Yaloma psát živé věty. Z úst vycházejí tak, že dokáží přenášet pocity obou postav. A to čím dál tím více. Talent ubránit své Já se jako by vytrácí, slova začnou prosakovat doposud (úmyslně i podvědomě) skrytými zážitky. A nejednou nás samotné mohou přivést k sebepoznání. Nebo alespoň citlivějšímu sebevnímání. A asi to je příčinou úspěchu a oblíbenosti knihy. Celou dobu posloucháme intimní rozhovor druhých, ale vše je vlastně více o nás samotných...