Přibližovat zde děj Krvavého románu by bylo zbytečné hned ze dvou důvodů. Zaprvé: jde o dílo klasické, jehož obsah bývá povětšinou všeobecně znám a povědomí o něm lze předpokládat. Zadruhé: Váchalovo dílo žádný rozumný děj nemá. Autor řadí úryvky různých příběhů v několika časových vrstvách volně za sebou, přičemž se některé linie spojují, jiné zůstávají zcela samostatné a málokterá dojde zakončení. Po vzoru dobových krváků se i Josef Váchal ve svém textu snaží držet osvědčených témat, zásady nečekaných dějových zvratů, a to vše ještě ozvláštňuje nezvyklými slovními spojeními a špetkou záměrných gramatických chyb.

Váchalova jedinečná žánrová parodie je cenná především formou, kterou jí autor vtisknul. Bez předchozího rukopisu všechen text přímo ryl do dřevěných štočků, doplnil vlastními ilustracemi, vytiskl, svázal a vydal v roce 1924 nákladem 17 exemplářů. Vzniklo tak autorské dílo, které bylo pro svou originalitu považováno za téměř neadaptovatelné. Poprvé se o nemožné pokusil v roce 1993 Jaroslav Brabec, který podle vlastního scénáře natočil stejnojmenný film. Jako audiokniha vyšel Krvavý román o rok později na třech magnetofonových kazetách coby příloha ke knižnímu vydání.

Záznam vznikl v brněnském studiu Českého rozhlasu podle scénáře a pod dohledem majitele nakladatelství Paseka a neúnavného propagátora Váchalova odkazu pana Ladislava Horáčka. On to byl, kdo požádal herce, dramaturga a překladatele Leoše Suchařípu, aby Váchalův text přečetl. Za tuto prozíravost patří panu Horáčkovi dík všech milovníků audioknih. Suchařípa je se svým jedinečným přednesem s přiměřenou mírou ironie v hlase a vyčerpávajícím nasazením rovnocenným partnerem Váchalovým.

Vedle výborné interpretace má audiokniha Krvavý román ještě další výhodu. Kdykoliv můžete přerušit její přehrávání, případně začít poslouchat od libovolného místa bez obav, že se ztratíte v ději. Jak už bylo řečeno, skladba románu je natolik komplikovaná, že je téměř nemožné udržet si přehled i při souvislé četbě. Nevadí tedy ani, že byl původní Váchalův text pro účely audioknihy zkrácen a snad je to dokonce možné považovat za výhodu. Po dobu 3 hodin a 45 minut zní vedle hlasu Leoše Suchařípy už jen meziaktní hudba dávno zesnulých Mistrů a minimum zvukových efektů. Analogový záznam se slyšitelnými technickými nedostatky přispívá k celkové atmosféře a audiokniha tak svým zvukem působí téměř autenticky.

Jestliže se tedy setkáte s podobným odpůrcem audioknih jako já v prvním odstavci této recenze, směle mu předložte Krvavý román. Jistě sám sezná, že knihu lze stejně dobře číst jako poslouchat. Zvláště, když je jejím interpretem někdo takový jako Leoš Suchařípa.