Agatha Christie své Hadí doupě opakovaně označila za jednu ze svých nejoblíbenějších detektivek. Nepodlehla naléhání vydavatele, aby přepracovala samotný závěr románu, a tak se případ odehrávající se ve velkém a poněkud bizarním domě na londýnském předměstí ubírá vstříc šokujícímu překvapení přesně tak, jak zamýšlela.

Zápletka se točí kolem smrti bohatého osmdesátníka jménem Aristide Leonides, který zemřel na následky záhadné otravy barbiturátem. Jeho rozvětvená rodina dosud žije pod jednou střechou, a to nejen včetně Aristidovy o padesát let mladší manželky Brendy, ale i mladého učitele, který s ní údajně udržuje poměr. Vypravěčem příběhu je ovšem Charles Hayword, snoubenec milionářovy vnučky Sophie, a shodou okolností syn detektiva ze Scotland Yardu. Jeho motivace přijít záležitosti na kloub je tedy nasnadě: kdo by se chtěl přiženit do rodiny, jejímž členem je nejspíš i vrah?
 
Do češtiny román přeložil Karel Voleský a pro vydavatelství Tympanum jej v roce 2018 pod režijním vedením Pavla Kadlece načetl herec, scenárista a příležitostný dramatik Jiří Suchý z Tábora. Jím modelovaná postava působí z počátku jako naivní (a notně zamilovaný) prosťáček. To je zcela v pořádku do chvíle, než si posluchač uvědomí, že jaksi jednoduše zní nejen vypravěč, ale i ostatní postavy. Na vině přitom není hercova interpretační nezkušenost – Suchý z Tábora byl dvakrát nominován v anketě Neviditelný herec a na svém kontě má například i nezanedbatelnou úlohu v sérii dramatizovaných příběhů Případu se ujímá Jeeves. V případě Hadího doupěte by výsledku prospěla pevnější režie.
 
Suchý odlišuje a tvaruje postavy příliš jednoduchým způsobem a ani ten leckdy neudrží, takže se v delším dialogu začínají rozdíly mezi dvěma hovořícími postavami smývat. Řeč hlavního hrdiny zcela splyne s jeho vnitřním hlasem a posluchač ke konci scény už nemůže asi tušit, co Charles Hayword říká nahlas, co si jen myslí, a co říká jeho oponent/ka. Musí se řídit pouze kontextem, což je mnohdy věc vyloženě nesnadná.

Připočíst můžeme i to, že interpret vytváří jen malé rozdíly mezi náladovým laděním rozličných situací. Přitom vzhledem k tomu, že vypravěčem je hlavní hrdina (neomezený nárokem na dokumentární nezaujatost vševědoucího vypravěče), mohl se Suchý z Tábora do četby plně herecky položit. Bohužel se tak nestalo. A jak už jsem naznačil, většina výše zmíněných problémů jsou spíše důsledky režijní benevolence.

Klavírní mezihry Michaely Kadlecové, leckdy téměř zlověstně hravé, jindy pochmurné, korespondují s náladou závěrů kapitol. Místy je podbarvují nebo zcela nahrazují dramaticky táhlé tóny syntetizátoru, což byl vzhledem k předloze odvážný tah, nicméně se překvapivě neminul účinkem.

Je škoda, že se potenciál předlohy nepodařilo ani zdaleka vytěžit tak, jak by si zasloužila. Hadí doupě totiž má své místo v audioknižním světě, a to nejen s ohledem na jméno své tvůrkyně.