V postapokalyptickém románu Roberta Merleho z roku 1972 sledujeme příběh malé skupiny lidí, která se zrovna sešla v pevnosti Malevil, aby se zde stala svědkem výbuchu ničivé, snad atomové bomby. Merle příběh zasadil do blízké budoucnosti, tedy do druhé poloviny 70. let. Vypravěčem je majitel Malevilu Emanuel Comte, pod jehož vedením se skupinka snaží přežít, vybudovat nové společenství, přehodnocovat do té doby jasné principy morálky a zároveň i čelit nepřátelským vpádům dalších skupinek přeživších lidí.

Režisér Jan Jiráň pojal tento silný příběh opravdu velkolepě a obsadil šestatřicet hlasů. O hudbu se postaral Vratislav Šrámek, o zvuk, efekty, mix a střih Ladislav Reich, jehož jméno můžete znát z řady rozhlasových projektů. Vedle ne tak frekventovaných hereckých jmen, jakými jsou třeba Lubor Šplíchal, Barbora Vyskočilová, Martin Janouš či Kryštof Nohýnek, můžeme v nahrávce slyšet i jejich ostřílenější kolegy: Jiřího Lábuse, Danielu Kolářovou, Jaromíra Medunu, Terezu Bebarovou a další. Příležitostným vypravěčem je Jaroslav Plesl v roli tajemníka Tomáše, hlavním tahounem příběhu je však Martin Myšička, který v roli hlavního hrdiny bez problémů přechází z partu vypravěče do hraných dialogů.
 
Jan Jiráň vedl všechny herce svědomitě, jejich charaktery jsou velmi dobře vykreslené. Fulbert Jiřího Lábuse je prohnaný pletichář, Menou v podání Daniely Kolářové je kategorická, hašteřivá žena. Pak je tu prchlivý Tomáš podání Jaroslava Plesla, sveřepý Meyssonier Jana Hartla, distingovaná Judita v pojetí Taťjany Medvecké, živočišný Peyssou Miroslav Táborského, vznětlivý Colin Kamila Halbicha, koketující Catie Terezy Bebarové, retardovaný Momo Pavla Tesaře, uvážlivý Marcel Jaromíra Meduny, vyplašený Jaquete Jana Meduny, poněkud úlisní Gazel a Lebbles Mojmíra Maděriče a Jana Přeučila, či bezskrupulózní Armand Michala Pavlaty. Posledně zmíněný herec je ostatně důkazem o notné délce natáčení – rok příprav, dva roky ve studiu. Michal Pavlata je jediným účinkujícím, který se vydání nahrávky bohužel nedožil.

Při tak velkém množství postav románu, jakým Malevil je, je pochopitelné, že si několik herců zahrálo více úloh. U menších rolí nelze nic namítnout, nepatřičné je to pouze u Pavla Tesaře, který hraje jednu ze stěžejních postav, retardovaného Moma, a zároveň byl obsazen i do role člena městské rady. V tomto případě by bylo lépe, kdyby za něj zastoupil jiný herec, třeba zrovna režisér Jan Jiráň.

Hudba Vratislava Šrámka je vhodně zkomponovaná, režisér jí ovšem příliš nadužívá. Je určitě dobré použít hudbu na konci kapitol, při změnách nálady, při čtení dopisů, ve vypjatých situacích, v Malevilu je ale mnohdy užita zcela bezúčelně – zkrátka najedou začne znít, aniž posluchač tuší proč.

Dalším kamenem úrazu této jinak precizně připravené dramatizace je přílišná a zbytečná popisnost. Slyšíme, že se spustí déšť, vypravěč k tomu ještě sdělí „v tom se spustil déšť“. Vypravěč řekne „v tu ránu někdo zaklepal“ a ozve se zaklepání. Taková popisnost se po čase stává rušivou, posluchači bere imaginaci, brání jeho fantazii. Bohužel i se zvukovým prostředím se pracovalo poněkud úsporně, takže při hovorech u večeře lze slyšet stejnou sekvenci zvuků, tedy cinkot příborů a opakované nalévání vody do sklenic. Na druhou stranu odlišení situací venku, ve sklepě, v kostele apod. je provedeno zcela jasně.

Přes zmíněné nedostatky je Malevil ojedinělým a jen těžko přehlédnutelným a přeslechnutelným počinem, který si posluchačkou pozornost jistě zaslouží.