Zpět

Šepoty a výkřiky moravského venkova

recenze, , 7.3.2018
Marie a Magdalény
Když se velké dějiny potkávají s lidskými příběhy, nemusí být hned patrné, jaký otisk zanechají. Zvlášť když historii ovládají muži. To oni navlékají uniformy, řeční na politických schůzích, studují, aby měnili svět. Kde je místo žen? A zvláště žen, které chtějí jít svou vlastní cestou? Spisovatelka Lenka Horňáková-Civade nám předkládá rodinnou ságu, jejíž tři představitelky nalezly v audioverzi knihy Marie a Magdalény prastarou materii – hlas.
Audio vydavatelství OneHotBook není skoupé, a tak režisér Michal Bureš povolal do studia hned tři skvělé vypravěčky. Valérie Zawadská vstoupí do řeči Magdalény se samozřejmostí a zemitostí, Tereza Bebarová se zhostí Libuše s dívčím nadšením plným romantických snů a Lucie Pernetová se stane Evou s drzostí Husákových dětí.

Vyprávění se zrychluje. Magdaléna je proti své vůli vytržena z náruče rušného velkoměsta a ocitá se v bezčasí venkova pár kilometrů od rakouských hranic. Nejvlídnějšími tvory jsou v jejích očích krávy, které má na starosti a se kterými německy rozmlouvá. Její dcera, bystrá pozorovatelka Libuše zvyšuje tempo, kterým vyšívá i spěchá polními cestami. Ne, aby unikla, ale aby se vyhnula všem nástrahám a mohla zůstat. A nakonec přichází třetí část, kterou malá Eva drmolí, jako by jí šlo o život. To ona se rozhodne vystoupit z bludného kruhu a konečně pochopit, co ostatní tají.

Jen jeden hlas chybí. Marie, matka rodu, přímo nepromlouvá. Nikdy plně neodkryje svá tajemství, a přesto právě ona stojí pevně rozkročena mezi minulostí a budoucností, ona je svorníkem, který drží pohromadě rodinu, mostem, díky kterému se dá přejít neklidné dvacáté století. Marie, Magdaléna, Libuše a Eva si předávají stejný vzorec, jak se porvat s nepřízní osudu. Ač se to zdá paradoxní, jsou nemluvné. Dokonce i kdysi upovídaná holčička Eva vede většinu rozmluv sama se sebou. Posluchač tak vyslechne zpovědi natolik intimní, až se cítí malinko zahanben, že poslouchal.
 

Pro muže může být takový poslech lehce trýznivý. Vypravěčky si totiž předávají mezi sebou vlákno příběhu jako štafetu v závodě žen. Muži v jejich životech nemají místo. Neschopnost najít společnou partnerskou řeč s muži však hrdinkám často přináší utrpení a ponížení. Svoboda je v nedohlednu a ony zůstávají samy obtíženy zodpovědností za své děti. Ženy jako by procházely temným tunelem, ve kterém světélko na konci nevidí, jen tuší. V hudebním rámování se ozvuky moravského venkova mění na pláč za všemi zmařenými nadějemi, lidové motivy vydávají svědectví o sousedské nevraživosti a osamělosti. Text je zpracováním do audioknihy naplněn a stvrzen, dostal tělo, které dýchá a sálá z něj živočišné teplo.

Těžko si nepředstavovat Lenku Horňákovou-Civade, jak popíjí víno kdesi v prosluněné Francii a dodává si odvahy vyprávět osudy těch uzavřených a tvrdých žen. Jsou to naše matky, babičky a prabáby, které zatnuly zuby, nestěžovaly si a neprosily o úlevy. Ženy možná málo vřelé, pro které je tak těžké své dospělé děti obejmout a vyznat se ze svých chyb. Jenže to, co je nevyřčené, je předurčeno k opakování. Dokud se příběh nevysloví a nebude nám drnčet v uších jako koleje, po kterých kdysi odvážel z Vídně vlak Marii s dcerkou Magdalénou, prokletí nezmizí.