A nebudu zastírat, že jsem za to rád. Backmanův styl psaní se mi na jedné straně líbí, už pro jeho čtivost, kdy i s lehkým perem dokáže rozeznít intenzivní smutek, nebo schopnost koncentrovat se i na všednosti a v nich objevit krásu. Román za románem však asi nejen mně přijde na mysl, že by Backmanovi slušelo o něco méně vypočítavosti. Skládat k sobě střípky, aby vás rozesmály a také vyvolaly nutkání si zkontrolovat, zda slzy už nejdou vidět, vede jaksi přirozeně k riziku, že se taková strategie okouká. Nebo že vám bude nepříjemná, už kvůli dojmu, že vás spisovatel úmyslně tlačí do pocitů, k nimž byste rádi doputovali sami od sebe.

Ne snad, že by Medvědín v tomto směru byl natolik odlišný. Ostatně už prolog je předzvěstí něčeho, co bude emočně silné. Jen jsem zkrátka při poslechu neměl takové to „nezúčastněné uvědomění“, nedostával jsem se mimo svět příběhu, abych se tak trochu pohoršil nad manipulativností autora. Backman bezpochyby zraje. Jeho nejnovější román se co do množství osudů a postav rozkročil do větší šíře, přitom každá z postav, a je jedno jakého věku či sociální skupiny, má dostatečně definované rysy, své potřeby a motivaci. Medvědín je svou atmosférou, dějem a vyzněním uvěřitelný a autentický.
 
Zatímco předchozí tituly jsem měl vždy nejprve v rukou v tištěné podobě, tentokrát jsem sáhl až po audioknize. Připravilo ji, jak už je ve spojení s Backmanovou tvorbou zvykem, vydavatelství OneHotBook, totožný zůstává i režisér Michal Bureš. Jen interpret se znovu mění. Po dvou titulech dostává u OneHotBook znovu příležitost zkušený dabér a rozhlasový herec Pavel Soukup. Je možné, že bych to prohlásil i u některých jiných jmen, ale volbu Soukupa spatřuji jako výjimečnou. Když odmyslím fakt, že mi zkrátka a dobře jeho barva hlasu a jeho hloubka, která má v sobě cosi drsného, současně však prodchnutého citlivostí, sedí, zůstává kongeniální souznění s látkou. S atmosférou knihy, která nabízí dostatek emocí, ale vše v područí jakéhosi operu deziluze a snahy se ode dna odrazit. Jen život je těžší, než by se mohlo mnohdy zdát…

Soukup drží takový rytmus, aby stále fungovala Backmanova lehkost vyprávění, kdy děj plyne bez zádrhelů, současně ale nikam nespěchá, pracuje s odmlkami, vypomáhá si, citlivě, i s řečovými gesty, které od sebe odliší jednotlivé aktéry. Což je důležité, neboť tentokrát jich je v Backmanově románu opravdu hodně.

Velmi se mi líbí také hudební složka, byť jsem přemýšlel, zda by dramaturgicky nebylo vhodnější začít lehčeji a až poté do ní promítnout tíhu, která vstupuje i do příběhu.

Medvědín je povedená kniha. A rozhodně velmi dobrá audiokniha.