Zpět

Možnosti milostné interpretace

recenze, , 08.06.2020
Možnosti milostného románu
O románu spisovatele, redaktora (a mimo jiné také prvního předsedy Asociace spisovatelů) Jana Němce se toho od října 2019 namluvilo i napsalo celkem dost a ukazovat se s jeho knihou se stalo součástí image určité vrstvy čtenářů a knižních blogerů. Jen na Instagramu lze nalézt stovky fotografií poctivě označených #moznostimilostnehoromanu. Snad proto, že jde o „román o lásce a psaní ve věku digitálního smutku (…), román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními.“ (Jan Němec) O tom, jak je kniha Možnosti milostného románu psána, jak je čtena a jak dobře se s ní fotí, si už tedy obrázek udělat můžeme. Podívejme se ale na to, jak je slyšet. Její audiální vydání totiž otevřelo zajímavé téma, v němž se kladou otázky už nikoli po možnostech milostného románu, ale možnostech milostné interpretace.
Toho si byli jistě vědomi i sami tvůrci patnáctidílné četby, která měla premiéru 17. dubna na stanici Vltava. Ještě před koncem prodlouženého poslechu na webu ČRo pak Možnosti milostného románu vydal Radioservis na mp3 CD. Je-li řeč o tvůrcích, mám na mysli především Kláru Heyberkovou, která se postarala o rozhlasovou úpravu, zkušeného i oceňovaného režiséra Aleše Vrzáka, a v neposlední řadě oba interprety: Ondřeje Brouska (syna Otakara Brouska mladšího) a Annu Brouskovou (jež se však dostává ke slovu až ve 13. díle četby).

Více než čtyři sta stran románu plného citací, vzpomínek, lyrických i epických pasáží či korespondence, to by v kompletním audioknižním vydání činilo nějakých 16 hodin poslechu. Co dělat, když záměrem je dostat toto dílo k posluchači v šesti hodinách? Klára Heyberková na bookletu CD tvrdí: „Kniha je osobní, formálně pestrá, místy iritující i dojemná, nesnesitelná a zároveň neodložitelná.“ A dodává, že cílem rozhlasové úpravy od počátku bylo „nevytrousit cestou žádný z oněch přívlastků, nejlépe pak ještě některé další navršit interpretací Ondřeje Brouska.“ Což se skutečně povedlo.
 

Najde se mnoho takových, kteří budou tvrdit, že to už zkrátka není „ta původní kniha“. Je ale třeba si přiznat, že dílo může mít mnoho podob a jednotlivá vydání se od sebe mohou značně lišit – tím spíš, když jsou přizpůsobena různým mediím. Teoreticky se tak může stát, že totéž dílo vyjde v rozličných podobách (dokonce s jiným závěrem) pro evropský a americký trh, a že mnohdy vedle sebe existují vydání kompletní, zkrácená nebo multimediální. Vzpomeňme na různě dlouhé varianty Lustigovy Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou nebo české audioknižní vydání Příběhu služebnice, které obsahuje o jednu kapitolu více proti tištěné knize. Je irelevantní dovolávat se audioknižních vydání, která by kopírovala konkrétní vydání knižní, tím spíš, že jde o další vydání z řady jiných. (Navíc k této diverzitě dochází ve spolupráci s autorem, držitelem práv nebo alespoň v souladu s licenčními právy na publikaci.)

Ten, kdo si Možnosti milostného románu v podobě audioknižně vydané rozhlasové četby na pokračování poslechne, by tedy měl mít v diskusi se čtenářem téhož díla pouze na paměti, že každému z nich se dostalo do ruky jiné vydání. „Dramaturgyně (…) musela velké množství materiálu obětovat. Ale ta základní linka určitě zůstává a je stále obohacena různými styly autora.“ (Aleš Vrzák) Zda se posluchač rozhodne cítit se ochuzen, je zcela na něm, ovšem vzhledem k tomu, jak výborný tvůrčí tým se na přípravě podílel, lze tvrdit, že se tak rozhodně cítit nemusí.

Ondřej Brousek pod Vrzákovým vedením z díla po stránce zážitku i myšlenky dostal maximum. K tomu lze přičíst i zajímavý tah, jímž bylo obsazení Brouskovy manželky do role Niny. Interpretace Němcovým slovům dodává velice citlivý, něžný rozměr a pracuje s kontemplativním charakterem díla i vypravěče, který osciluje mezi rolí postavy a autora – míněno autorského alter-ega Jana Němce. Totiž Němec i hlavní protagonista „jsou oba Janové, oba pracují v brněnském nakladatelství Host, oba se narodili na samém počátku 80. let, oba jsou kromě redaktorů a publicistů také spisovatelé…“  (Klára Heyberková)

Vzhledem k množství úvah nad tím, kde končí realita a kde začíná beletrie, stáli režisér i herci před nelehkým úkolem. Ondřej Brousek se do toho ovšem rozhodl jít plně za sebe. „Pokud nehraju žádnou roli, ale čtu – v tomto případě výňatky z románu – pak to musím být já.“ (Ondřej Brousek) Nutno dodat, že tento přístup se vyplatil a je jen otázkou, do jaké míry je intenzivní vyznění díla dané tím, že právě Brouskovo čtení (chápání) tohoto díla je schopno nás zaujmou a nezřídka i zasáhnout nebo dojmout. Každopádně jde po ztvárnění slavného skladatele (Tři životy Dmitrije Šostakoviče) o Brouskův další pozoruhodný rozhlasový výkon.

Oproti knižnímu vydání má toto navíc onu výhodu, že hudební motivy, které jsou svým způsobem dílčím nositelem atmosféry díla, má posluchač „na dosah“. Mezi pasážemi tak zaslechneme (snad na něčí vkus dlouhé) 30 – 50vteřinové úryvky ze skladeb, o nichž byla či bude řeč (Henry Lee v podání Nicka Cavea a PJ Harvey, Bachovu skladbu pro sólové housle, tvorbu sesterské dvojice Coco Rosie a další...)