Zpět

Neviditelný, přesto podmanivý

recenze, Ondřej Doubrava, 17.04.2019
Neviditelný
Dílo Jaroslava Havlíčka, předního představitele psychologické prózy třicátých let minulého století, sice není adaptováno často, zato je však zpracováváno velmi výrazně. Snad nejznámější Petrolejové lampy můžeme znát v mnoha formách: filmové, zvukové, velmi populární jsou v současnosti činoherní i baletní divadelní inscenace. Nyní se k nim přidává další Havlíčkův významný román s drobnými autobiografickými vsuvkami – Neviditelný.
Můžete jej už znát coby působivou televizní inscenaci Jiřího Bělky nebo film Prokletí domu Hajnů Jiřího Svobody. Nedávno měla na prknech pražského Divadla Rokoko premiéru první divadelní adaptace Neviditelného v režii Martina Františáka. Do edice Mistři slova román v roce 2017 zařadila Bookmedia v podmanivé, rozvážné interpretaci Jiřího Schwarze, jako nezkrácenou dvacetihodinovou četbu. Nyní pod křídly Radioservisu přichází vydání bezmála tříhodinové dramatizace, která měla premiéru loni v předvánočním čase na stanici Českého rozhlasu Vltava.
 
Zodpovězme hned na úvod otázku, zda tak výrazná komprimace literární předlohy příliš neočesává děj knihy. Rozhlasová dramatizace Marie Novákové a Renaty Venclové se z velké části zbavila drobné archaičnosti jazyka. Zároveň zcela vynechala úvodní, trochu bohémskou seznamovací linku a redukuje vnitřní monology hlavního hrdiny, či počet vedlejších postav na minimum. Místo toho nás hned vrhne do Hajnovy vily, účinně nastaví tepající temporytmus a atmosféru. Zachovává také většinu dialogových scén, z děje se tudíž neztrácí téměř nic.

V sugestivním vyprávění Petra Švajcara sledujeme s desetiletým odstupem jeho cestu za promyšleným plánem vydobýt si skvělé postavení výhodným sňatkem s dcerou jesenického továrníka. Brzy jej však začne pronásledovat hned několik prokletí rodu Hajnů – to nejbližší je symbolizováno „neviditelným“ strýčkem. Ačkoli na první pohled vypadá problém až dětinsky, působí na své okolí ve výsledku zcela fatálně.

Petr Lněnička vypráví osud svého hrdiny s neustálou, až těkavou tenzí staršího zahořklého muže, bravurně však v dialozích přepíná do příjemného, ale chladného gentlemana. Pečlivě vybraný je i zbytek obsazení. Klára Suchá představuje Soňu jako příjemnou, velmi křehkou dívku, u níž se rodinná anamnéza projevuje postupně, ale s velkou razancí a dobře vystavěným střídáním nálad. Jaromír Meduna obdařil továrníka Hajna laskavou, ale starostlivou povahou. Libuše Švormová je přesným opakem. Její teta Karolína je nelaskavou paní domu s celoživotním tajemstvím.

Režisér Lukáš Hlavica, který herecky obstaral i party strýčka Cyrila, navíc díky fantastické práci s ruchy a hudbou Filipa Vereta (+ několika citacemi) nakládá s tématem až filmově. Vodí si posluchače obratně z jedné scény do druhé. Každou z nich dokáže naservírovat na podnose, ať už jsme ve vile, na pouti, v zahradě, nebo v továrně. Není moc chvil, kdy by posluchač dostával pouze dialogy, vždy slyší minimálně jemnou meluzínu v povzdálí. Prakticky neustále doplňují takřka thrillerovou atmosféru ambientní prvky, vysoké tóny smyčců a naléhavý klavír.

Menší výtku musím směřovat k pojetí Sonina skonu v závěru. Tento moment je totiž, jakkoli sugestivně, zcela ponechán na posluchačově fantazii, což v rámci jinak výborně přehledného celku působí lehce zkratkovitě, přestože román nabízí poměrně detailní popis všech okolností.

V rozhlasovém zpracování Neviditelného se podařilo vytvořit událost strhující hned po nasazení sluchátek. Troufám si tvrdit, že při poslechu ani nebudete potřebovat obligátní „divadelní“ přestávku, přesto se ani náhodou nejedná o jednohubku. Zážitek z Neviditelného je plnohodnotný, silný a zůstane ve vás po dlouhou dobu.