Zpět

Zapeklitý případ uhořelých nosorožců

recenze, , 30.05.2019
Nulorožec
Svým Mlýnem na mumie si Petr Stančík nastavil vysokou laťku. Nejenže s ním dosáhl na Magnesii Literu za prózu v roce 2015, ale jeho zvukové zpracování zaujalo porotu Audioknihy roku natolik, že ho pasovala na vítěze kategorií Nejlepší audiokniha – četba a Absolutní vítěz. Nulorožec to zkrátka s výchozí pozicí nemá zrovna jednoduché ani ve zvukovém provedení.
Je vlastně paradoxní, že novějšímu Nulorožci srovnávání s Mlýnem na mumie spíše škodí. Přesto by ještě škodlivější mohla být situace, kdy by tuto nedlouhou detektivní hříčku vzal do rukou čtenář naprosto Stančíkem nepoznamenán. Za tím prvním tvrzením stojí stručně řečeno fakt, že tentokrát Stančík opouští kouzelně vtipnou slovní ekvilibristiku uzpůsobenou dobovým reáliím a místo ní sází víc na dějové zvraty, více či méně (vlastně ne: více či ještě více) absurdní. Čímž se rovnou dostáváme k druhému tvrzení: absurdita, jež si notně ohýbá pravidla detektivního žánru, by mohla nezkušeného čtenáře opravdu dost zaskočit – a možná jej od čtení už v prvních kapitolách odradit.

Ať už budete patřit do první či druhé skupiny, poznamenané nebo „panické“, Nulorožci se nevyhýbejte. Ani tentokrát nelze Stančíkovi upřít dobře promyšlenou dějovou výstavbu a suverénní průvodcovství přes všelijaké vývojové karamboly až do finálního uzavření případu. A rozhodně mu není možné ani tentokrát odpárat sympatický cynismus, s jakým prostřednictvím hlavní postavy (vyprávěno v ich-formě) Libora Lavaba flirtuje s černohumornými situacemi a s průvodními jevy nejrůznějších společenských organizací, kupříkladu těch se záměrem zachránit přírodu.

Nulorožec tedy znovu míchá koktejl brutalit, záhad, erotičnosti i lamentování, aby především bavil. Žádná procitnutí, katarze a ponaučení neočekávejte. Stančíkův detektiv vás bude sice zajímat, ale stěží vás doprovodí ke změně vlastního chování, k úpravě paradigmatu. Nulorožce ani vlastně není možné číst coby atak na nemoci současného systému – na to si autor až přespříliš drží odstup a chladnou hlavu. Na to si autor až přespříliš chce hrát. A díky za to!

Zvukové zpracování Nulorožce připravilo vydavatelství Audioberg, četby se chopil Pavel Rímský a názvy kapitol, respektive uvozující citace z jiných děl načetl Arnošt Goldflam. Je možné, že se při poslechu prvních minut posluchačům dost možná zasteskne po Ivanu Řezáčovi, který v Mlýnu na mumie kongeniálně zachytil Stančíkovu podvratnou hravost. Rímský sice patří mezi nejznámější profesionály v oboru, na stranu druhou mu chybí větší dravost a chuť sám se sebou pracovat. Být zkrátka přeci jen trochu jiný. Ve výsledku tak není poznat, zda čte právě Stančíka, nějaký severský thriller, či Snyderovu Černou zem.

Na druhou stranu, přestože je hrdina knihy mladší a zasloužil by tedy spíše jiný než Rímského hlas, je třeba uznat, že s interpretem audioknihy velmi dobře souzní. Lavabovi totiž tenhle „drsňácký hrdelní rachot“ sedne pro jeho cynismus. Rímského četba tak posiluje to, jak Stančík zachází se žánrem – i sebekrutější události se najednou zdají být více v pořádku, protože nám je podává s jakýmsi pomrkáváním. 

Ostatně, právě s touto až vyhrocenou nadsázkou funguje i volba Arnošta Goldflama. Ten, jak už jsme u něj zvyklí, jako by ani nečte, ale spíše deklamuje. Působí seriózně, ale současně onu serióznost záměrně přehnaně paroduje.

Pokud jste tedy ochotni dopřát si malou dávku drsné absurdity, která vás napne, ale současně pobaví svou sebeironií, Nulorožec nezklame. A provedení ve zvuku mu sluší.