Zpět

Atraktivně povrchní (audio)kniha

recenze, , 06.06.2018
Oheň a hněv
Zkraje letošního roku se při prodeji knižní novinky Oheň a hněv: Uvnitř Trumpova Bílého domu stály fronty, které prý američtí knihkupci pamatují naposledy, když si lidé chodili pro nové (tehdy poslední) dobrodružství Harryho Pottera. Text Michaela Wolffa vyšel za nedlouho i u nás, a to i ve zvukové podobě.
Nemusíte knihu ani doposlouchat, abyste si udělali dva obrázky. Ten první se vztahuje k Wolffovi, ten druhý k objektu jeho zájmu, tedy americkému prezidentovi. Ani jeden nevychází z hodnocení zrovna lichotivě. Publicista Michael Wolff se sice v předmluvě zaštiťuje metodologií toho, jak pracoval s fakty a jejich zdroji, přesto už ze samotného stylu lze vypozorovat, že dává velký prostor domněnkám, osobním názorům a pocitům, a že je skládá funkčně (a účelově) do takového celku, který Donalda Trumpa vykresluje jako prostoduché monstrum, které se raději živí stravou z McDonalda, aby tak snížil pravděpodobnost, že jej někdo otráví.

Na stranu druhou Wolff nemusí zrovna s fakty čarovat, nemusí toho ani mnoho zatajovat, nebo někde úpěnlivě hledat. Trump svou náturu odkopává i sám – stačí si číst jeho Twitter, nebo přepisy jeho proslovů. A i když je tedy kniha Oheň a hněv bytostně bulvární publicistikou, obraz Donalda Trumpa nemusí nijak zvlášť zkreslovat, neboť on sám je ztělesněním povrchnosti a buranství.
 

Může nás tak zamrzet, že při čtení nenabudeme velkého rozhledu, co se kontextu americké politiky týče, nicméně získáme vysoce koncentrovaného Trumpa, čili obrázek, kam až to ona politika USA dopracovala.

Vybrat si audio podobu Wolffovy knihy Oheň a hněv dává rozhodně smysl. V koprodukci s Euromedia Group ji ve OneHotBook načetl Zbyšek Horák, nám známý zatím de facto přednostně z interpretace dětské literatury. Způsob, jakým text uchopil, kongeniálně ladí s textem samotným. Mohlo by se zdát, že kniha jako taková si zaslouží odosobněný přístup, vždyť jde o literaturu faktu. Ale to bychom se pletli. Jak bylo řečeno výše, stylisticky Michael Wolff koketuje s bulvární publicistikou, a tak i Zbyšek Horák vpouští do čtení emoce – ironii až sarkasmus, místy až (zdánlivě nepatřičnou) melodičnost a přehrávání. Poslech tak víc působí jako jízlivě pojatý komentář moderátora americké televizní show – a i když mi to zpočátku přišlo mírně nekomfortní, postupem času jsem ocenil, jak vhodně se Horák do nálady textu trefil.

Jen bych si, být režisérem, odpustil několik málo hudebních předělů, neboť jejich provedení zní příliš amatérsky a lacině. I když… svým způsobem se to k Trumpovu intelektu vlastně hodí.