Zpět

S klaunem nemusí být legrace

recenze, , 29.8.2017
Ondra a klaun
V kategorii audioknih pro děti nelze přehlédnout bohatou sbírku těch, na jejichž přebalu se skví jméno Michala Vaněčka. Vaněček, profesním zakotvením manažer IT firmy, založil nadaci T-soft Eternity a právě pod touto značkou publikuje nejen knihy, ale i jejich zvukové verze. Jedno se mu upřít nedá – pro doplňování své početné kolekce se mu daří oslovovat veleznámá herecká jména, od Jana Přeučila, přes Josefa Somra, Jana Třísku až po Petra Nárožného. A právě Nárožný načetl Ondru a klauna, tři roky starou útlou knížku o chlapci, který se seznámí s klaunem (říká mu Ferdinand) a spřátelí se s ním.
Přiznávám, že jsem zprvu musel potlačovat cynické Já. To víte, kniha, kde se klučina potká v tajemném prostředí, kam vede tramvaj, byť se zastávka nachází až za konečnou, si v mé čtenářské kartotéce neustále lovila odkaz na Kingovo To. Jsme však ve vyprávění určeném dětskému posluchači, a tak má pochopitelně Vaněčkův Ferdinand sice červený nos a bílé líčení, k tomu však dobrosrdečnou povahu a o pařátech nepadne ani zmínka.

Ačkoliv kniha má jednu ústřední dějovou linii, autor ji šikovně člení na jedenáct kapitol – vesměs uzavřenějších epizod, které lze pouštět dítku do uší po večerech necelé dva týdny. I když... po večerech... první kapitoly, v nichž se cestuje starou tramvají, svou zálibou ve skřípění a vrzání rezavého železa umějí dokonale atakovat sluchovody. Ostatně, co se týče zvukové dramaturgie, prospělo by T-soft Eternity důmyslněji ctít jazyk textu a jeho žánr. Ne že by se Ondra a klaun neodehrával v reálných lokalitách, zejména díky charakteru přednesu Petra Nárožného však dochází k notné stylizaci. A ta ve zvuku naprosto schází. A ku škodě poslechu naopak vyloženě naráží do interpretovy polohy. Nárožný umí i se zachováním své typické práce s hlasem přepínat mezi rolemi, vše je takové barvité, nadsazené a do toho slyšíme například hluk školní třídy, kdy zvuková stopa nijak nekoresponduje s náladou popisovanou v textu – a už vůbec s náladou Nárožného přednesu. Takto do něj vstupují i zcela realistické zvuky některých zvířat.
 

Roztříštěně pak působí hudební stopa – jako by si autor přál odzkoušet co nejvíce přístupů. Některé (zejména ze začátku) se svým výběrem nástroje trefí do tématu, jiné jsou najednou mnohem melancholičtější a některé svou „umělostí“ (ach ta nápodoba smyčců) volají po ztlumení přehrávání.

A aby těch problémových míst nebylo málo, i Petr Nárožný by přeci jen měl čas od času ubrat ze stylizace řečových gest. Artikulaci sám o sobě má horší (ale v tom dobrém slova smyslu), když ji ještě spojí s tím, že má například ředitel velký plnovous a hůře popadá dech, můžete některá slova pouze domýšlet. O poznání hůře pak dopadl slon, kde prakticky replikám nebylo už vůbec rozumět.

Přesto je díky Petru Nárožnému možné Ondru a klauna uposlouchat. Bohužel co do obsahu se nejedná o žádnou nápaditou záležitost. Prostě jednohubka, aby dítě poslouchalo něco nového. Škoda, že se v ní neobjevuje humor – na to, že v čele vyprávění stojí klaun, je to až paradoxní.