František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomkem šlechtického rodu. Nyní žije v New Yorku, ale díky restitucím se mu rodové sídlo navrací. A tak se i spolu se svou rodinou vydává do Čech, aby nejen dal Kostku znovu do pořádku (a otevřel ji lidem), ale také aby navykl zdejším tradicím a způsobu života. Už i samotný přesun a zabydlení s sebou nese nejednu lapálii, ty největší však na rodinu Kostků teprve čekají. Ostatně, není se čemu divit. Každý z nových obyvatel nese rysy svérázné figurky, jež by vystačila na samostatný příběh. V centru pozornosti stojí dcera Marie (přesněji Marie III.), osmnáctiletá dívka, skrze jejíž deníkové zápisky se o aktivitách rodiny Kostků dovídáme. Maminka Vivien je rodilou Američankou a s češtinou se potýká stejně jako s místními kulturními zvyky. Otec si hlídá každou (zbylou) korunu, zaměstnanci jako by přišli z roztodivného panoptika. Jako celek tak jejich příhody působí coby živý organismus chaosu, živelně demolující veškerou snahu o znovunastolení řádu.

Z výše uvedené stručné charakteristiky nelze mnoho vyčíst o ději. Ne náhodou. Poslední aristokratku žádné výrazné dějové linie neprochází. Spíše jde o sled tu více, tu méně propojených událostí. Kdyby jich ubylo, nijak to celek neovlivní, což by teoreticky mohlo platit i naopak. Ale v takovém případě by už Boček uškodil tempu a plynutí svého vyprávění. A to představuje jednu z hlavní devíz knihy. Pomáhá si ich-formou a deníkovými zápisky, samozřejmě ale především vršením tu více, tu méně absurdních situacích. S absurditou to nicméně (naštěstí) není tak žhavé, autor utvořil hrdiny z masa a kostí. A i když mají své všelijaké svérázné rysy, nestávají se prvoplánovými typy, které mají pouze bavit a fungovat coby katalyzátor pro jiné situace. Už z toho důvodu má Poslední aristokratka tak přívětivý ohlas. Sice lze vycítit, že Boček někdy chce být vtipný (alespoň skladbou slov) za každou cenu, nevzdává se priority: uvěřitelnosti událostí a motivací postav. A toho, aby hrdinové nám byli něčím blízcí, sympatičtí.
 
Způsob psaní i humoru si vysloveně říkal o převod do zvukového zpracování. Veronika Kubařová má velmi příjemný hlas, pohodovosti napomáhá i její všudypřítomný úsměv v přednesu, snad jen kdyby těch lákadel v podobě zkomolené amerikano-češtiny bylo méně (za to však může spíše autor knihy). Poslední aristokratka nijak zvlášť nepřekvapí, na zpříjemnění večerů je ale velmi podařeným kouskem. Bránice dost možná zabrat nedostane, rty si ale navyknou na tvar úsměvu...