Snažím se to určit přesně, pravděpodobně šlo tak o hodinu dvě, kdy se poslech nesl ve znamení navykání. A myslím tím nejen literární styl pana Vondrušky, ale také přednes Jana Hyhlíka. Obojí bych mohl – se snahou popsat to co nejstručněji – charakterizovat s pomocí slůvka odosobnění. Očekával jsem velkolepý román plný intrik, psychologie, bojů, cti a zrady. De facto vše se ve Velkém králi nachází, nicméně s natolik potlačenou literárností, že kniha má blíž k (výtečné) učebnici, než k historickému románu.

Po dvou hodinách poslechu jsem neodložil sluchátka, ale své očekávání. Přesněji řečeno, přehodnotil jsem jej. Protože by mi přišlo nespravedlivé začít kritizovat Vondruškovo dílo jen proto, že jsem k němu přistupoval v intencích jiného žánru. Po dvou hodinách totiž došlo už i mě, doposud Vondruškou nepoznamenanému, kudy se jeho styl ubírá, jaký je úmysl. Upřímně, nedokáži ověřit, nakolik je historicky věrný (o to mi vlastně ani tak moc nešlo), každopádně díky odměřenému stylu vyprávění a díky popisnosti působí značně věrohodně, formulací vět až dokumentárně. Na jedné straně mi to neumožňovalo se na žádnou z postav napojit, neprožíval jsem dílčí události, na straně druhé jsem měl intenzivní pocit, že se dovídám něco důležitého z naší historie – a přitom mě to baví.

S úsečností a odměřeností se pojí i velmi podobně laděný Hyhlíkův přednes. Pokud by takto četl třeba Hru o trůny, poslech bych neustál. U Velkého krále však intonace, kadence slov, práce s (ne)dramatizací funguje.
 
Netvrdím, že mi není bližší psaní o historii například v podání Waltariho, přesto té nemalé doby poslechu nelituji. Velký král nestojí na nějakém uceleném, vybudovaném a vypointovaném příběhu, ale i tak se v něm spřádají nitky, které vzbuzují pozornost. A vlastně jsem i dost zvědavý, jak se bude Přemyslovská epopej vyvíjet v dalších dílech.