Průšvihy Billa Madlafouska
Prázdniny skončily a partě z Nového Strašecí začal další školní rok. To by sám o sobě nebyl zas tak velký průšvih, ale nevěřili byste, co vše se může přihodit při získání trezoru, šití obleku, nacvičování Shakespearovy tragédie, sloužení mše v kostele, na pustém ostrově, na apríla i na fotbalovém utkání, nebo jaký malér může nastat i o tak klidných svátcích, jako jsou Vánoce a Velikonoce. Pravdomil Madlafousek, který se pro tak příšerné jméno nechává raději oslovovat Bille, opět vše poctivě zaznamenal do deníku, včetně pravdivé výpovědi o tom, proč celá čtvrtá třída dostala od paní učitelky jeden den školy navíc.
Zápisy veselých příhod již zmíněného kronikáře a jeho kamarádů – otylého Bůčka, nadměrně chytrého Bedny a dívky s ukrutnou sílou jménem Madla, volně navazují na titul Davida Laňky
Dobrodružství Billa Madlafouska. Na rozhlasových vlnách si po několika termínových posunech odbyly svou premiéru koncem června předešlého roku, a stejně tak jak tomu bylo v případě předchozího dílu, si je můžete poslechnout na dvou CD vydaných Radioservisem.
Na první pohled lze konstatovat, že
Průšvihy Billa Madlafouska se pokusily navázat na svého předchůdce. Za interpreta byl znovu zvolen
Oldřich Kaiser, pro rozhlasovou četbu se opět z Laňkovy stejnojmenné knihy vybralo deset nejpovedenějších příběhů, realizaci dokonce orámovala totožná hudba. Poslech každé části ve vysílání zahájil kratičký úvod, pro vydání na CD opět, logicky, zůstal jen u první části. Dosti významnou úlohu však sehrála změna režiséra.
Natália Deáková s Oldřichem Kaiserem nasadili dobrodružstvím Billa Madlafouska v první sérii velmi vysokou laťku a vytvořili jim nezaměnitelnou tvář. Režisérka poctivě dbala na zachování interpretační kvality pro všechny epizody tak, aby četba neztrácela tempo, rytmus, dětský způsob vyprávění, a především dohlédla na to, aby každá postava, které byla Kaiserem přidělena specifická barva hlasu, promluvila pokaždé stejně. Jaroslav Kodeš, který řídil
Průšvihy, se bohužel s předchozím počinem pravděpodobně neseznámil. Oldřich Kaiser se totiž na začátku nepokusil postavy předvést ve stejném stylu, jak by se od pokračování očekávalo. Bez znalosti
Dobrodružství to asi posluchači nepoznají, co je však ale určitě zarazí je skutečnost, že aktéři příběhů promlouvají pokaždé jinak. Často se příslušná barva vůbec neozve, v mnoha případech je jen naznačena, bohužel došlo i na záměnu Bedny s Bůčkem, a mnozí zúčastnění mají i několik hlasů.
Nedá se ani říci, že by tyto nedostatky zcela vyvážila dynamika vyprávění či čtecův um přesně vyjádřit text dětským uvažováním. Interpretační kvalita jednotlivých částí je různorodá a lze ji rozdělit přesně na dvě poloviny tak, jak vyšly na CD. Na prvním nosiči se Oldřich Kaiser postupně četbou prokousává a hravostí se snaží vcítit do role desetiletého dítěte – vedle víceméně zdařilých pasáží se zde ale nalézají i velmi slabá místa. Druhý nosič je na tom už o poznání lépe, Kaiser se konečně dostal do formy a nebýt onoho maléru s hlasy postav, můžeme jej směle označit za ten pravý návrat do Nového Strašecí.