Zpět

Psycho je v Písařovicově podání pěkné psycho

recenze, , 04.09.2019
Psycho
Plodného chicagského průkopníka psychologických thrillerů Roberta Blocha bezesporu celosvětově proslavila až adaptace jeho jedenáctého románu Psycho. Právě po něm totiž bezprostředně po vydání v roce 1959 sáhl Alfred Hitchcock a s lehkými úpravami text převedl na filmové plátno natolik mistrně, že se ze žánrového filmu stala neodmyslitelná součást zlatého fondu světové kinematografie. Nicméně je třeba zdůraznit, že v nevyrovnané tvorbě Roberta Blocha tvoří právě tento nepříliš rozsáhlý, zato nesmírně „výživný“ psychologický thriller drobný klenot, jehož kvalitě se předtím i potom přiblížil jen zřídka.
Příběh majitele krachujícího motelu Normana Batese trpícího disociativní (dříve mnohočetnou) poruchou osobnosti, jenž jako jedna ze svých několika identit brutálně zavraždí mladou ženu Mary Craneovou, je díky Hitchcockovi notoricky známý. Přesto stojí za to ponořit se do textu, který principiálně umožňuje mnohem hlubší vhled do mysli duševně postiženého člověka i do myšlenkových pochodů a jednání vedlejších postav. Především samotné Mary, která se do Batesových spárů dostane, když zabloudí na útěku se zpronevěřenými penězi svého zaměstnavatele. Zajímavými postavami jsou však i Maryin zadlužený snoubenec Sam Loomis, její tvrdohlavá sestra Lily, ale i detektiv pojišťovny, případem zpronevěry až fanaticky posedlý Milton Arbogast.

Snad až na hororové kulisy a některé rekvizity Psycho rozhodně není hororem, ale čímsi mnohem hodnotnějším – totiž napínavým, ale fakticky zcela přesným literárním zpracováním jedné vzácné, nicméně fascinující poruchy osobnosti. Vždyť jak jinak označit stav, kdy člověk žije život několika lidí, aniž by to sám tušil? Bloch se – nikoli jako jediný – nechal inspirovat skutečným případem sériového vraha minimálně patnácti žen Edwarda Geina, což v textu řadou náznaků a záměrných paralel důvtipně přiznává a Geinův případ na konci knihy dokonce zmiňuje.
 

Psycho dostalo do hledáčku audioknižní vydavatelství OneHotBook, jež nejnovější překlad Lumíra Mikulky vydaný v roce 2014 nakladatelstvím Baronet svěřilo do péče zkušeného režiséra Michala Bureše. Ten si jako interpreta vybral donedávna téměř neznámého Kajetána Písařovice a nechal ho celou knihu zahrát. Snad jen úvodní informace působí civilně, všechny pasáže interpret přizpůsobuje charakteru a momentálnímu rozpoložení jednotlivých postav, které v nich dominují. Nejsilněji a nejjistěji Písařovic působí v kapitolách věnovaných samotnému Batesovi, což je v kontextu knihy zcela přirozené. Avšak ani ostatním postavám znamenitý herec nezůstává nic dlužen a například scéna, v níž Lily prohledává Batesův dům, zahraná rozechvělým, žensky intonujícím hlasem, patří k vrcholným okamžikům poslechu. Písařovic se pranic nebojí žádné techniky či hereckého prostředku, jimiž by umocnil atmosféru a posluchači nezbývá než před ním smeknout pomyslný klobouk.

Dovolím si tvrdit, že s pečlivě vybraným zvukovým a hudebním doprovodem, který do audioknihy zapadl jako pověstný poslední dílek puzzle, a perfektně zvládnutou postprodukcí vzniklo díky duu Bureš-Písařovic unikátní umělecké dílo, které posluchači bezmála pět hodin nedovolí odtrhnout uši od reproduktorů či sejmout sluchátka z dozajista spokojených uší.