Československý rozhlas inscenoval Čapkovy hry takřka od samotných počátků. Ve 30. letech to jsou např. Věc Makropulos (1935), Loupežník (1936), Ze života hmyzu (1937) či Bílá nemoc (1938), R.U.R. zatím ponechávám stranou. Vzhledem k tomu, že rozhlas ve 30. letech vysílal živě a ze jmenovaných inscenací se nic nedochovalo, lze se jen těžko domnívat, na jaké kvalitativní úrovni tato zpracování byla. V době 2. světové války bylo Čapkovo dílo v klatbě a ani po únoru 1948 se s jeho tvorbou v rozhlasu nepotkáváme.

K postupnému prolamování dochází zhruba v polovině 50. let, kdy roku 1953 František Štěpánek či Přemysl Pražský (prameny se rozcházejí), inscenuje protiválečné drama Matka. V následujících letech jsou natáčeny kratší povídky. K průlomu dochází roku 1958, kdy Jiří Roll adaptuje Bílou nemoc, ale hlavně pak režisér Jiří Horčička na tehdejší poměry zcela nezvykle inscenuje Válku s mloky. Tato inscenace, zcela se vymykající převládajícímu divadelnímu inscenování, navíc bohatá na rychlé střihy, se stává událostí roku. Dalším neopomenutelným počinem se stává roku 1963 adaptace nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna, v dramatizaci Františka Pavlíčka a režii Josefa Henkeho, s výtečným Iljou Rackem v titulní roli. Inscenátorům se povedlo vytvořit pronikavou studii o netalentovaném člověku ve vskutku mrazivém provedení. Nahrávka by si vydání na CD nosiči jistojistě zasloužila.

V 70. a 80. letech se opět objevují kratší povídky, hlavně ty kriminální, řada čtených či dramatizovaných pohádek či četeb. I v tomto období přichází režisér Horčička s nezapomenutelnými skvosty - za všechny Věc Makropulos (1975) s Jiřinou Švorcovou, či koláže Jak se dělá divadlo a film z cyklu Jak se co dělá.
Výčet je to samozřejmě neúplný, ale má-li být stručný, nelze jinak.

Jak se to má s hrou R.U.R., tedy hrou o výrobě a následné nadvládě robotů? Tuto utopickou přímou reakci na 1. světovou válku dopsal Čapek roku 1920. Světovou rozhlasovou premiéru si hra odbyla v BBC již roku 1927, ve stejném roce rok došlo k české premiéře v Brněnském rozhlasu. Ve 30. letech byla hra inscenována znovu, dokonce se zachoval kratičký úryvek chóru robotů a jeden dialog. A konečně roku 1968 režíroval František Štěpánek zatím poslední tuzemskou verzi, kterou nyní na dvou CD vydává JAZZ Music ve spolupráci s nakladatelstvím Radioservis.
 
Rozhlasové úpravy a dramaturgie se ujal ostřílený Dalibor Chalupa, režisér Štěpánek obsadil herce zvučných jmen: např. Otakara Brouska st., Jaroslavu Adamovou, Vladimíra Brabce, Bořivoje Navrátila, Jaromíra Hanzlíka, Růženu Merunkovou a další. Nabízí se mírné srovnání s dochovanými fragmenty realizace ze 30. let. Ta pochopitelně trpí určitou teatrálností a stylizací, nicméně domnívám se, že k Čapkovým hrám právě určitá stylizace patří. V nahrávce ze 60. let mi chybí výrazné emoce - jistá civilnost a umírněné projevy postav jsou ku škodě věci. Navíc, když nahrávku srovnám se zmiňovanými opusy Válka s mloky či Život a dílo skladatele Foltýna, vězí někde uprostřed.

Díky obsazení nejde o inscenaci mluvit jako o propadáku, to rozhodně ne. Nutno přiznat, že v druhé části nahrávky určitou stísněnost a neklid ve vzduchu vnímat lze. Za zmínku určitě stojí výkon Otakara Brouska st., který Harryho Domina pojímá jako neurotického a chamtivého člověka. Jakýmsi protipólem je stavitel Alquist v podání Vladimíra Hlavatého. Zkrátka, herci hrají to, co mají předepsané. Z nahrávky bohužel necítím konkrétní režijní rukopis. Jak jsem ale řekl, přes všechny výhrady stojí nahrávka za poslech a pozornost. Už kvůli zachycení hlasů herců, kteří až na několik posledních výjimek, nejsou mezi námi.