Cesta Kim Scottové čítá několik velmi zajímavých zastávek: v Googlu, Twitteru nebo Applu. A ačkoliv jen tento výčet by v nás mohl vyvolat zvídavost a očekávání, podstatnější je, jak autorka se svými bohatými zkušenostmi nakládá. Zatímco někteří její kolegové, kteří nabyli potřeby napsat knihu o „šéfování“, si neodpustí i drobet toho machrování, Scottová využívá prožitých pracovních let k pojmenování různých typů vedení a komunikace uvnitř týmů. Každá z výše uvedených společností totiž měla svou vlastní kulturu, ale také své vlastní plusy a mínusy, díky nimž se my coby posluchači dovídáme, kdy a na koho jaký způsob vedení funguje. A kdy naopak může dojít ke třecím plochám, přešlapům či přímo fiasku. I sama Scottová si musela zažít obvinění, že byla neupřímná, a tím uškodila svému kolegovi, zaměstnanci. Na stránkách knihy se potkáme s nejedním zklamáním, vyhazovem, občas zaviněným právě tím, jak se ten, kdo zastává vyšší pozici, nedokázal podívat na problém s konstruktivní upřímností, kritikou a odvahou věci řešit. Otevřeně.
 
Bezpochyby je Radikální otevřenost knihou především pro ty, kteří zastávají vedoucí pozici. Nemusí jim však patřit firma a vlastně ani nemusí jít o firemní sektor. Hodnota knihy spočívá mimo jiné i v její komplexnosti a univerzálnosti. Scottová si sice „hlídá“ svůj prožitý „sektor“, a tedy dává příklady z praxe, která je čistě firemní, na druhou stranu ale perspektiva, s níž se na vedení týmů dívá, nabízí možnost adaptovat její zkušenosti (a rady) i mimo firmy. Já osobně si tak dokáži vzít z knihy hodně i coby vedoucí katedry, kdy „poučky“ vztáhnu na mne a moje studenty, nikoliv pouze na mě a mé kolegy pedagogy. A proč to nepřiznat, mnohdy mi při poslechu přišlo na mysl, že by se to či ono doporučení dalo uplatnit i uvnitř rodiny.

Když se to totiž vezme kolem a kolem, Radikální otevřenost není nezbytně vhodná jen pro vedoucí, pro šéfy. Postihuje problematiku lidské komunikace, velmi citlivé oblasti, kdy v centru pozornosti stojí čtyři základní směry. Můžeme být vůči svému okolí totiž radikálně otevření (s projevem osobního zájmu), nebo třeba útočně agresivní (to, když zájem schází). Stejně tak ale příliš osobního zájmu bez schopnosti konfrontace vede k ničivé empatii, nebo naopak absence zájmu i schopnosti konfrontace vyvěrá v manipulativní neupřímnost. Já si zažil už všechny uvedené způsoby. Jak na sobě samém, tak skrze sebe sama vůči ostatním. Radikální otevřenost to ve mně jen mnohem jasněji pojmenovala. Pokud jí dáte příležitost, může za vás udělat kus práce a třeba se vyhnete řadě přešlapů, které by vás jinak čekaly.

Audioknihu, stejně jako (e)knihu, vydalo brněnské nakladatelství Jan Melvil Publishing. Jelikož autorkou knihy je žena, vystřídala v poslední době nejvíce využívaného (dvorního) interpreta Borka Kapitančika Michaela Rykrová. Ačkoliv zcela nová, ukazuje, že měl i nyní Melvil dobrý úsudek. Rykrová totiž spojuje to nejlepší, co si pod čtením faktografické knihy představíte: srozumitelnost, vhodný rytmus, aby vám nic neuniklo, správnou artikulaci a také schopnost citlivě odlišit emočně zabarvená místa či citace/parafráze z mezilidských promluv. Její hlas má nejen příjemnou barvu, ale také jakousi jiskru, pozitivní energii, která tak prochází téměř jedenáctihodinovým vyprávěním.

Na stránkách tohoto portálu jsem to uvedl již několikrát, tentokrát to snad platí dvojnásob: knihu mám i v tištěné podobě, ale jsem rád, že jsem jí dal šanci i v její zvukovému zpracování.