Zpět

Rozporuplné vzpomínání

recenze, , 2.3.2017
To nemyslíte vážně, pane Feynmane!
V těsném sledu za sebou se na trhu objevila dvojice audioknih, jejichž původní tištěné vydání pochází z poslední třetiny minulého století. Pojí je však ještě i něco jiného: jak S Bohem v Rusku, tak To nemyslíte vážně, pane Feynmane! se skládají ze vzpomínek samotných autorů.
První jmenovanou napsal Walter Ciszek už v roce 1964, vlastně bezprostředně po skončení letitých událostí, které v knize popisuje. Amerického kněze, narozeného však v rodině polských emigrantů, osud dovede až do vězení a pracovních táborů na Sibiři. To život pana Feynmana (konkrétně Richarda Phillipse) se ubíral méně strastiplnými cestičkami. Kdo se jen trochu orientuje ve fyzice, nemůže, už kvůli Nobelově ceně, jeho jméno neznat. Na nějaký učebnicový výklad však ve spojitosti s jeho vzpomínáním rychle zapomeňte. Feynman se ve své knížce ukáže býti poměrně svérázným chlapíkem, který nemálo času věnuje mimo teoretickou fyziku i zkoumání „všeho lidského“ (a tak se nesmíte divit, že se sním projdeme i Las Vegas a naučíme se jednat se ženami tak, abychom na tom netratili a získali, co potřebujeme).

Spojit oba tituly do jednoho článku, zvláště když si jsou svou povahou tak rozdílné, se může zdát jako „recenzentsky destruktivní“. Pokud si však tentokrát dovolím být víc osobní, zkrátka mi to nedá.

Pro biografie mám slabost. Pro autobiografie ještě větší. Skrze vzpomínání totiž nepoznávám jen samotného vypravěče (hlavního aktéra příběhu), ale i dobu a jeho okolí. A nevadí mi, že jde o jeho, bezpochyby velmi subjektivní a dost možná zkreslený a ne-pravdivý, pohled na dějiny a svět (a asi i sebe sama). Uchopit biografie do zvukového zpracování se hodí právě o to více, pokud jde o autobiografii a vzpomínky podané ich-formou. Jak S Bohem v Rusku, tak To nemyslíte vážně, pane Feynmane! taková kritéria naplňují – a poslouchají se náramně. Ciszekovi propůjčil svůj hlas Ilja Kreslík, na poli audioknih nováček, zatímco Feynmana vhodně interpretuje hlasem rozpustilý Filip Švarc, jehož jméno najdeme naopak ve spojení s celou řadou titulů. Oba pánové velmi ctí náladu a ducha knih, z pohledu zvukového zpracování vlastně není dost dobře co audioknihám vytknout.
 

Když byste se nyní podívali do různých knižních databází, mohli byste k tomuto pozitivnímu hodnocení připočítat i čtenářské spokojenosti se samotnými texty. V mém případě se však posluchačská/čtenářská zkušenost razantně vymyká. A opravdu netuším, zda je to nějakým nenaplněním očekávání, nebo se má nespokojenost zakládá na něčem mnohem objektivnějším. Při četbě anotace S Bohem v Rusku, dokonce i při poslechu prvních dvou hodin, jsem nabyl naděje, že půjde o velmi silný příběh o schopnosti ustát tvrdé životní podmínky, překážky, že dokonce kniha – vzhledem k názvu a titulní postavě – přesáhne spokojenost z „pouze“ silného příběhu a obohatí mě duchovně. U Feynmana se očekávání zase rýsovalo do podoby vtipné, ne přehnané zábavy, střípků všelijakých historek, které ukáží, že věda/vědec nerovná se nuda. Ani u první, ani u druhé knihy jsem nic takového nenašel.

Se vší úctou a obdivem k tomu, co Walter Ciszek prožil a jak situaci ustál, nepovažuji jeho knihu za něco, co vlastně má kdovíjaký smysl číst. Nebo pokud ano, pak s vědomím, že síla knihy spočívá výhradně jen v popisu strohých informací a dat. Ciszek zcela rezignoval na psychologii – na vhled do pocitů a emocí lidí, s nimiž prožíval putování po Sibiři a život v ní, ale dokonce (!) se vyhnul i pohledu do svého vlastního nitra. S Bohem v Rusku se při poslechu stává úmornou nudou, což vzhledem k událostem, které autor popisuje, zní až jako doklad o mém vlastním cynismu. K čemu mi je dobré neustále poslouchat, jak vypadá vagón, nějaká chatka, kdo kdy vstává, že je zima... když hodina za hodinou postrádá snahu do těchto faktografických reálií vměstnat alespoň kousek lidství. A nebo přímo onoho Boha?
 

U vzpomínek teoretického fyzika jde spíše o rozkol mezi mým vnímáním humoru a tím, co se líbí a může líbit jinému čtenáři. Zatímco první kapitola a návrat do dětství dává naději, že se budeme dotýkat oboru a toho, jak invenční (a v řadě případů tedy i potrhlý) mozek takového vědce může být, přicházejí v řadě případů až neskonale zdlouhavé historky, kde (i díky Švarcovi) cítíte, jak se při nich sám autor dobře baví, ale já čekám, až zkusí nahodit jinou, protože dvacet minut strávených právě s touhle mi úsměv na rtech nevykouzlilo.

Nadpis zní Rozporuplné vzpomínání, mohla by tak znít i má samotná recenze. Můžete ji brát jako zhodnocení dvou nových titulů, které se na trhu objevily, nebo jen jako subjektivní komentář jednoho posluchače, který při poslechu byl víc a víc zklamaný.