Zpět

Šibuja ni ikitai desu ka?

recenze, , 12.02.2020
Probudím se na Šibuji
Poprvé se vydala do Japonska, když jí bylo sedmnáct, později šla studovat japanologii. Tak by se dal zjednodušit jak příběh Anny, tak i Jany. Anna Cima je autorkou knihy Probudím se na Šibuji, Jana její protagonistkou. Do značné míry tak stojíme na hraně autofikce, avšak s fantastickými prvky, ojedinělým způsobem vyprávění a vskutku zajímavým řešením protnutí hlavních dějových linií. Natolik zajímavým, že si kniha v loňském roce vysloužila Magnesii Literu pro objev roku.
Janě se, stejně jako Anně, poštěstilo v sedmnácti letech vycestovat do Japonska, do kterého se zamilovala. Zatímco Anna se v pořádku vrátila domů, Janin duch zůstal na Šibuji. I tato hrdinka se však posléze vrátila, aby mohla vyprávět, jak probíhá přijímací řízení na japanologii, jaké to je takový obor studovat a kolik cosplayerů a fanoušků mangy na univerzitních chodbách potkala. Jana se ale nezajímá ani o popkulturu, ani o pravděpodobně nejslavnějšího soudobého japonského literáta, Haruki Murakamiho, nýbrž o zapomenutého spisovatele z první poloviny minulého století. Je to právě jeho příběh, který tvoří jakousi třetí vyprávěcí linii knihy.

Interpretkou audioknihy Probudím se na Šibuji se stala Anna Kameníková, za svobodna Linhartová. Její rodné jméno zde zmiňuji proto, že právě pod ním je uvedena u předchozí a jediné audioknihy, kterou před Šibujou načetla – Dívka, která si říkala Tuesday. Obě tato díla spojuje mládí jejich protagonistek, a tak byla Kameníková se zvonivým a mladistvým hlasem na první poslech jasnou a logickou volbou.
 

Už při druhém poslechu je však patrný výrazný řečový rys, či snad vada. Kameníková má těžké, jakoby polské L, poněkud zvláštní sykavky a místy bohužel i nezřetelnou výslovnost. U audioknihy jde sice o nezvyklé, ale naštěstí spíše kosmetické vady, od nichž se posluchač snadno odpoutá. I proto, že výkon Anny Kameníkové je i díky vyprávění v první osobě uvěřitelný, herečka vhodně moduluje hlas v závislosti na situacích a přímých řečech jednotlivých postav. Také tempo je příjemné a adekvátní.

Výrazným prvkem audioknižní Šibuji jsou znělky, které najdeme nejen mezi kapitolami, ale také některými kratšími úseky v rámci jednoho tracku. Některé melodie mají japonskou náladu, jiné jsou spíše moderní a elektronické a nápadně vzbuzují vzpomínku na Řeky Londýna od stejného audioknižního vydavatele – Tympanum. Najdeme jich v celém díle opravdu velké množství, a tak se i při relativně častém a logickém střídání nelze vyhnout jejich opakování. Například úseky výše zmíněného díla zapomenutého japonského autora jsou jasně odděleny zvukem určeným jen pro ně. Bez tohoto prvku by se posluchač pravděpodobně snadno ztratil, jelikož samotný projev Kameníkové by ho na tuto změnu prostředí nepřivedl dostatečně rychle. V jednom úseku však přechody mezi dějovými liniemi nastávají opravdu rychle za sebou, a tak je pocit opakování stejného zvuku ještě více umocněn.

Probudím se na Šibuji je do značné míry dílo zvláštní, možná lehce kontroverzní – zejména kvůli svému závěru. Nicméně i přes popsané nelibozvučné detaily není nutné se audioknize vyhýbat. Zajímavá a interpretačně velmi dobře zvládnutá místa střídají drobné prohřešky, autorčin nápad je však neopakovatelný a právě pro něj si dílo vysloužilo Magnesii Literu.