Polský spisovatel, malíř a grafik bývá většinou dáván po bok Franze Kafky. Ne zbytečně. Jeho literatura si libuje v absurdních situacích zakomponovaných do dobových reálií. Neštítí se lidské pudovosti, oživení představ (spíše nočních můr), příběhy hledá na okraji, kde za tmou už raději nechceme nic vidět. Skořicové krámy však nemají sklon něco zlehčovat. Humor zde Schulzovi zrovna vlastní není. Nic to ale nemění na uhrančivosti textů. V rámci Četby na pokračování je převedl režisér Josef Červinka do podoby nahrávek pro Český rozhlas v roce 1994, nyní je Radiotéka vydává digitálně a my tak máme možnost, pokud se už tak nestalo, k Schulzově imaginaci najít cestu.

Devět povídek, které po nás dohromady budou chtít čtyři hodiny času, se nese ve zdánlivém poklidu. Jiří Schwarz je tohoto klamu mistrem. Jeho příjemná barva hlasu, pečlivá volba slov, která však nikde nezadrhává, a umírněné zacházení s hlasovými gesty vytvářejí rytmus, jenž pozvolna plyne a vlastně až uklidňuje. Jenže nám skrze něj do mysli proplouvají mnohdy velmi znepokojivé obrazy, o šílenství, o smrti, o nemoci, o snaze nějak (pře)žít. Posluchač na vlně onoho poklidu se stává bezbranným a o to intenzivněji se do něj drobné příběhy zanoří.

Když odmyslíme úvodní skřípění houslí a poněkud patetické představení literatury, respektive cyklu (Yveta Labská), představují Skořicové krámy mimořádně niterný prožitek. Zde se interpretace s původní předlohou natolik sladila, že stěží budete chtít v knihkupectví shánět „tištěného Schulze“. Ehm, tedy pokud vlastně vůbec budete chtít ještě někdy Schulze... ono to rozbití zdravé mysli prostřednictvím literatury nemusí být totiž každému příjemné.