Tokarczuková patří k autorům, kteří jsou úspěšní hned na dvou důležitých frontách - za svá díla získává prestižní literární ceny v domovském Polsku i v zahraničí a zároveň je velmi dobře přijímána samotnými čtenáři. U nás její knihy vycházejí, nejčastěji díky péči nakladatelství HOST, již od roku 1999 a zdá se, že i naše čtenáře dokáže Tokarczuková oslovit.

Rozhlasových adaptací se u nás dočkalo několik kratších povídek (Subjekt, Věštění z fazolí, Sabinino přání) a především román Běguni, který, coby desetidílnou četbu na pokračování, nastudoval Český rozhlas Brno v roce 2009. Ve stejném roce vyšla audioknižní verze povídkové sbírky Skříň (v překladu Petra Vidláka), která u nás v klasické knižní podobě nebyla zatím nikdy vydána. Tympanum ji zařadilo do volné série Rozečtený Visegrad, v níž představuje literární díla českých, slovenských, polských a maďarských autorů.

Audiokniha Skříň obsahuje tři krátké povídky, které se svými celkovými sedmdesáti čtyřmi minutami vešly na jediné audio CD. Forma audioknihy je tak podobně minimalistická jako její obsah. Všechny tři povídky sbírky mají společnou právě intimitu a uzavřenost na všemožné způsoby. Hned první, titulní a nejkratší (9 minut) Skříň vypráví příběh poklidného soužití dvou lidí, kteří si společně pořídí do svého bytu kus starého nábytku. Ten jejich vztah nijak nenarušuje - naopak, do něj zvolna vstoupí, ale postupně vstřebává veškerou pozornost, myšlenky a nakonec i těla svých majitelů. Následující Deus Ex je znovu komorním příběhem, i když pracuje s motivem virtuálních světů a vesmírů a počítačových her na Boha. Odcizení dvou postav od reálného světa, i od sebe navzájem, je zasazeno do prostředí jediného bytu, za jehož okny není nic než nezajímavý, ponurý a prázdný svět. Čísla jsou rozsahem nejdelší povídkou sbírky (53 minut). Hlavní postava, hotelová pokojská, vypráví o své práci, o lidech se kterými se v při ní setkává, ale především o těch, které nikdy neviděla. Vytváří si představu jejich životů jen na základě věcí, pachů či jiných známek pobytu zanechaných v jejich pokojích. I v této povídce se ovšem hrdinka ocitá v určité uzavřenosti - v prostoru hotelu, v cizí zemi, sama v sobě.

Právě třetí povídka dává největší prostor interpretce. Martha Issová je jistě dobrou divadelní, filmovou i televizní herečkou, její hlasový výraz ovšem není pro čtené slovo příliš vhodný. Ve Skříni ani v Deus Ex to není tak dalece patrné, ale v Číslech má Issová patrně problém pevně uchopit postavu. Posluchač tak neví, zda má pokojskou vnímat spíše jako rozvernou mladou dívku nebo přemýšlivou ženu středního věku, jestli je postava jiným životem nedotknutá, znechucená nebo rozčarovaná. Issová bohužel (zejména v Číslech) nepřidává svou interpretací žádnou hodnotu, naopak komplikuje posluchači orientaci v textu a ztěžuje mu pochopení hlavní hrdinky. Vzhledem ke krátké literární formě a k celkové délce audioknihy, ale není třeba vnímat nevhodnou interpretaci jako zásadní. Po hodině a čtvrt v posluchači zůstane spíše obsah příběhů Olgy Tokarzukové než podání Marthy Issové.

Za stručnou zmínku stojí také hudební a zvuková složka audioknihy. Není totiž obvyklé, aby byla uplatněna v takovém rozsahu jako právě u Skříně. V celé nahrávce je jen málo míst, kdy zní pouze interpretčin hlas, většinou je podkreslen hudbou a ruchy, což přidává nahrávce na dynamičnosti a zvukové přitažlivosti.