Zpět

Nic lidského není seniorovi cizí

recenze, , 13.9.2017
Tajný deník Hendrika Groena 83 ¼ roku
Věta v názvu recenze je citací z knihy Tajný deník Hendrika Groena 83 ¼ roku. Tragikomický bestseller, odehrávající se v domově pro seniory v Amsterodamu, vydalo Nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media vzápětí po vydání tištěné podoby i jako audioknihu. Autoři anotace poněkud matou tvrdí-li, že hlavní aktér, Hendrik Groen, nemá rád staré lidi. Není to tak docela pravda, ale možná toto tvrzení lépe prodává.

Recenze audioknihy Tajný deník Hendrika Groena 83 ¼ roku.
Hendrik nemá rád reptající důchodce, nudu a stereotyp, který život v domově pro seniory představuje. Rozhodne se proto den po dni sepisovat deník a glosovat v něm život obyvatel jednoho holandského domova důchodců, novinové články, či výzkumy týkající se seniorů, ale především popisovat aktivity rebelského klubu Staří-ale-ne-mrtví, který založil. Klub, čítající nejprve šest, posléze osm členů, má jediný cíl: zpříjemňovat stáří nevšedními výlety a zážitky. Skupinka aktivních staříků se tak ocitne v 3D kině, na minigolfu, na luxusní večeři či na kurzu vaření.

Nabízí se srovnání se severskými tituly Muž jménem Ove a Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Na rozdíl od těchto ale není Tajný deník tak třeskutě vtipný a tolik propracovaný. Kdyby neobsahoval tolik glos novinových článků a seniorských průzkumů, měla by tato sonda do zákulisí péče o seniory větší spád. Bezmála jedenáct a půl hodiny dlouhá nahrávka je takto poněkud neúnosná. Na vině je i trochu těžkopádný překlad Lucie Doležilové, která nechává i bodré a zemité seniory promlouvat spisovným jazykem, a když už se rozhoupe k jadrnějším výrazům a hovorové řeči, nedodržuje strukturu jazyka a míchá v přímé řeči hovorovou a knižní češtinu.
 

Jiří Žák čte většinu Tajného deníku hrobovým hlasem a jeho projev je místy dost unylý. Dojde-li ovšem na přímou řeč, interpret náhle ožívá a trefně deklamuje radost, vztek i stařecké reptání a bručení. Dokazuje, že i přes místy ukolébávající projev, je vhodným interpretem románu. Mít vedení zkušeného režiséra, resp. vůbec nějakého režiséra, mohla vzniknout nahrávka ve svěží interpretaci.

O zvuk se postaralo studio Harryton, které svou práci odvedlo tak ze tří čtvrtin. Zvuk je zejména zpočátku nevyvážený, úroveň hlasitosti kolísá, je zřejmé, že interpret začal číst příliš blízko mikrofonu. Nepodařilo se uhlídat četná zaváhání, ani občasná přeřeknutí. Mezi některými deníkovými záznamy chybí dostatečná pauza, totéž lze tvrdit i o odstavcích v rámci jednotlivých zápisků, kdy dochází ke změně tématu a prostředí. Hudba Tomáše Haranta použitá na začátku a konci knihy (a na konci každého měsíce v deníku) je velmi nápaditá, plusem je jistě použití živých nástrojů. Motivy však mohly být delší a mohlo jich být více.

I přes výhrady nedopadla nahrávka úplně špatně. Vydavatelům, kteří na to dosud nepřišli, lze vzkázat, aby neškudlili a počítali s režisérem coby nepostradatelnou položkou tvůrčího týmu.