Zpět

Když poštou přijde noha

recenze, , 08.01.2017
Ve službách zla
Už to jsou čtyři roky, kdy bylo odhaleno „tajemství“, že se za pseudonymem Robert Galbraith schovává slavná spisovatelka J. K. Rowlingová. Její Volání kukačky přivedlo v prvním dílu trilogie do hledáčku pozornosti soukromého detektiva Cormorana Strika. Nyní, v knize Ve službách zla, se s postavou rozloučíme.
A jde o loučení smutné. Ne, nelekejte se, nevyzrazuji nic, co by mělo co do činění s příběhem a odtajněním zápletky. Stesk přichází s vědomím, že dostojí-li autorka svému slibu, Cormoran Strike se už v dalším románu neobjeví. Tentokrát totiž Rowlingová nezamýšlela rozpřáhnout křídla svým postavám až do sedmi dílů jako v případě Harryho Pottera, trojka by nám prý měla stačit. Jenže zamrzí to. Strike totiž s každým pokračováním získává na „hmotnosti“ – jeho charakter, spolu s postavou detektivovy asistentky Robin, postupem času nabývá na jemných detailech, které nejenže zatraktivní samotné čtení a sehrají podstatnou roli v ději, ale především se díky nim stávají postavy plastičtější a lidštější.

Rowlingová ve svém románu Ve službách zla dokazuje, jak mistrně vládne slovu, zejména jde-li o charakteristiku postav a prostředí. A to si tento um vynásobte alespoň třikrát, když se autorka dostane k dialogům. Každá věta má svůj význam, souzní s charakterem, současně jej utváří a posouvá. Detektiv Cormoran Strike prostě usvědčuje Rowlingovou z autorství už právě jejím výborným spisovatelským stylem.

Vzhledem k žánru, je třeba si však položit i otázku, jak moc se daří Rowlingové vystavět poutavý a skutečně napínavý příběh. Nebudu sám, kdo (byť s jistou rozvahou) ohodnotí Ve službách zla coby nejpovedenější díl. Snad proto, že tentokrát Rowlingová o poznání promyšleněji vtahuje do sítě vražd ústřední aktéry a jejich osobní život (a povahové rysy). Na stranu druhou, sám jsem se vlastně mnohokrát přistihl, že mi ani nezáleží, kdo bude z brutálních vražd usvědčený, tak moc mě strhlo samotné dění kolem vztahu mezi Strikem a Robin.

Stejně jako v případě předešlých dvou dílů, i tentokrát jsem odolal a počkal, až bude vydána zvuková verze knihy. Tentokrát se čekání protáhlo až na bolestný proces, kdy má trpělivost málem zašla a já už párkrát kroužil v knihkupectví kolem objemného svazku. Ale vydržel jsem. A... ano, hned při nahrání audioknihy do mobilní aplikace jsem se zalekl. Vždyť knihu nenačítá Petr Oliva! Jeden ze stěžejních důvodů, proč jsem první dva díly nečetl, ale poslouchal. Místo něj mi do uší proudila slova z úst Pavla Rímského.
 

Nezapřu, že tato změna (důvody výměny interpreta neznám) pro mě byla a stále je zklamáním. Petr Oliva načítá audioknihy jen velmi zřídka, zatímco Pavla Rímského už potkávám pomalu i doma v kuchyni, když se zeptám svého psa, jestli chce přidat granulí. Ne snad, že by mi Rímského způsob čtení byl nějak nepříjemný, nebo bych jej považoval za nedostatečný, jen zkrátka jistá svéráznost Olivova přednesu skvěle souzněla s charakterem Cormorana Strika. Aby to však vůči Pavlu Rímském nevyznělo nějak zle: na ducha předchozích dvou nahrávek se mu podařilo dobře navázat – s velkou pravděpodobností za to může režisér či režisérka (vydavatel jméno režiséra a ani dalších profesí bohužel neuvádí). Po poslechu Blade Runnera a hrajícího Martina Myšičky šlo o velmi příjemné potvrzení, že zachytit emoce postav lze, aniž by musel interpret (Rímský) zkoušet napodobovat výšky a barvy ženských hlasů. Chtělo by se říci, že paradoxně čím méně se Rímský snaží hrát a čím více „pouze“ čte, tím čitelnější jednotlivé charaktery a jejich nálady jsou.

Opomenout ale v žádném případě nechci hudební složku (ano, autora vydavatel zase schovává), která vstupuje do poslechu nejen mezi jednotlivými kapitolami, ale i ve chvílích, kdy si to samotný text žádá. Hudba v rámci trilogie s Cormoranem Strikem mě bavila už v prvním díle – tam vlastně nejvíce, neboť jí tehdy dominoval jazz a jistá „svévolná“ disharmonie, která vhodně doplňovala Olivův přednes. I s ohledem na aktuální příběh má Ve službách zla větší prostor (hard)rock, občasně říznutý nápodobou melodií z předešlých dílů. Objevuje se několik málo motivů, které se různě střídají (nějaké pravidlo jsem neobjevil). Kvalitu audioknihy posouvají zase o stupeň výše. Jen počítejte s tím, že při večerním poslechu vás může najednou zaskočit docela hlasitý kytarový riff.

Jak jsem uvedl, audioknize rozhodně schází charisma přednesu Petra Olivy, přesto po zvukové a režijní stránce jde o nadprůměrný počin. A když k tomu přičteme fakt, že jde co do obsahu o nejvydařenější díl trilogie, nemá smysl Ve službách zla bojkotovat.