Česká televize uvedla před časem velmi úspěšnou sérii Případů 1. oddělení, která byla oceňována za autentické vykreslení poměrů u české policie. Aby ne, když spoluautorem scénáře byl skutečný šéf oddělení vražd Josef Mareš. A právě ten byl v loňském roce osloven, aby pro rozhlasové vlny napsal původní detektivku ze současnosti. Výsledkem je rozhlasová hra Záhadné bodnutí, vydaná následně vydavatelstvím Radioservis, která se svým zpracováním a hereckým obsazením snaží na televizní úspěchy navázat. 

V rolích kriminalistů, kteří ale dostali oproti seriálu jiná jména, tak i zde vystupují Ondřej Vetchý, Petr Stach či Jan Meduna, šéfem mordparty je opět Miroslav Hanuš. Pouze David Novotný, v Záhadném bodnutí Vetchého parťák, se v televizních příbězích neobjevil. Do rolí poškozeného Dvořáka a jeho ženy pak tvůrci obsadili Jana Vondráčka a Terezu Bebarovou.

Ačkoliv se v rozhlase drželi obdobného mustru, ukázalo se, že když dva dělají totéž, nemusí výsledek dopadnout stejně. Samotnému příběhu schází napětí, neboť se pozornost vyšetřovatelů velmi brzy omezí pouze na ústřední manželskou dvojici. Bystřejší posluchač si pak na prstech jedné ruky snadno spočítá, kolik možných řešení dané situace existuje. Od počátku jasně vykreslené černobílé charaktery obou postav také nenechávají prostor pro závěrečné překvapivé rozuzlení.

I kdybychom ale absenci dramatičnosti omluvili tím, že podobně vypadá skutečné vyšetřování, má Záhadné bodnutí na vrubu ještě výraznější prohřešek: režisérka Martina Schlegelová spolu se zvukovým designérem Filipem Skuhrovcem totiž vyrazili ve snaze o zachycení reálných prostředí natáčet ven ze studia, například do bytu či kabiny automobilu. Utrpěla tím bohužel zvuková úroveň nahrávky.
 
Již z prvních vteřin Záhadného bodnutí je poznat, že se autoři snažili o moderní rozhlasovou detektivku v takřka televizním pojetí. Rozhlasová hra by ale neměla být jen zvukovou stopou seriálové epizody – pravidla nahrávání obou mají rozdílné zákonitosti.  Kde musí vše vyjádřit pouze zvuk, měl by se posluchač v odehrávajících se událostech dobře orientovat. Tady se však hlas volající slévá s hlasy operátorek, podkresovou hudbou a dalšími zvuky. Následná scéna z automobilu zní, jako by někdo zapomněl sundat z mikrofonu krytku. Hluk motoru přehlušuje již tak zastřené hlasy obou vyšetřovatelů, takže posluchač nemůže než zesílit přehrávač, což se mu však vymstí hned v další scéně uvozené necitlivým střihem a především velmi hlasitou policejní sirénou. Zvuk nahrávky zní na mnoha místech dutě, často je i přítomný výrazný dozvuk, který spíše než dojem pokoje mylně navozuje obraz chodby či haly. Ve sluchátkách se srozumitelnost o něco zlepší, audiokniha by však měla být poslouchatelná na co nejširším spektru typů přehrávačů.

Z propagačního videa k Záhadnému bodnutí je jasně patrné, v čem vězí zakopaný pes: scéna, odehrávající se dle scénáře v nemocnici, je natáčena v poloprázdné místnosti s vysokými stropy a velkým dozvukem. Jeden z herců čte své party vleže, další přicházejí ode dveří a spolu s jejich dialogem jsou na dva tyčové shotgun mikrofony, známé z filmařského prostředí, natáčeny i doprovodné ruchy, například bouchnutí dveří, odsunutí židle či otáčení stránek dokumentů. Právě hluk šustícího papíru je však tak výrazný, že přehlušuje hlasy herců, takže se musí vše natočit znovu a jemněji. Zvuk sejmutý v reálném prostředí včetně výše zmíněných ruchů, totiž nelze zpětně ve studiu modulovat. Naopak při klasickém natáčení, kdy se do zvlášť natočených vícestopých záznamů s mluveným slovem domíchávají ruchy až následně, lze korigovat hlasitost dialogů i ruchů zvlášť. Když tedy například Jan Vondráček vleže šeptá své odpovědi nahlas mluvícímu Ondřeji Vetchému, není jeho partům ve výsledné nahrávce rozumět, protože z jednolité nahrávky nebylo možné jeho hlas izolovat a intenzity hlasů obou mluvčích srovnat. Ve scénách z automobilu zase nešlo zpětně potlačit hluk motoru a podobně. Dramaticky působící hudební doprovod pak vzniklé směsici hlasů a ruchů příliš nepomáhá. V rozhlase by mělo být hercům v první řadě dobře rozumět, a to i za cenu méně avantgardního způsobu natáčení zaštiťovaném tvrzeními o moderním zvukovém designu. Realismus prostředí se podařilo mnohem lépe zvládnout například při natáčení detektivky Nemesis režiséra Aleše Vrzáka, která je rovněž po zvukové stránce velmi bohatá.

Ačkoliv tedy mělo Záhadné bodnutí papírově nakročeno slušně, vyrovnat se mu svým televizním sourozencům nepovedlo. Výkony herců jsou velmi dobré, postavy od sebe po hlase posluchač snadno rozezná. Kromě spíše průměrného příběhu jej ale bohužel sráží na kolena výsledná kvalita zvuku, která nebrala ohled na srozumitelnost mluveného slova. Méně někdy bývá více.