Pravděpodobně vás napadne, proč nyní, po tolika letech, co se první kniha o zaklínači dostala na české knižní pulty, se Sapkowským a Geraltem zabývat. Odpověď je jasná: ve druhé polovině srpna se dočkaly první dvě povíky z knihy Zaklínač 1: Poslední přání své vlastní audioknihy. A nejde o pouhé načtení. Společnost AUDIOTEKA.CZ, která doposud zvukové nahrávky knih prodávala v digitání podobě na své e-shopu a prostřednictví mobilních aplikací, poprvé aktivně vytvořila vlastní koncept. Chopila se Zaklínače s úmyslem vytvořit atraktivní počin, jaký není pro nově natáčené audioknihy úplně běžný (nemáme tak na mysli vydávané dramatizace literárních z děl z archivů Českého rozhlasu). Seznam herců jde do desítek, mistr zvuku se zapotil a skladatel nedal slovů z knihy odpočinout.

Vzhledem ke známosti, jaké se těší Zaklínač i v našich končinách (na serveru Databazeknihy.cz kupříkladu právě první kniha zíkala 92 % od 417 hlasujících a obsadila 47. místo mezi nejlepšími knihami podle uživatelů), nebudu věnovat mnoho prostoru příběhu, nýbrž právě dramatizaci. Té šéfoval režisér Jakub Tabery.

Geralt v podání Jiřího Dvořáka je dostatečně drsný, aby jeho málomluvnost drnčila a vy jste na každé jeho slovo čekali. Při poslechu jsem úplně tušil jeho nekompromisně nehybný pohled, jemuž však nic neunikne. Úsečnost souvisí s povahou - Geralt je samorost. Zaklínač nezískává sympatie lusknutím prstů, je a není člověkem, pohybuje se na hranici reality a kouzel, stále na pomezí života a smrti. Nebuduje si přátelské vztahy a vzhledem ke své samotě a koncentraci na magii či boj zkrátka především mlčí. Hlas Jiřího Dvořáka byl skvělou volbou. Charisma a drsnost si drží zdravou míru, nepřehrává - takový Martin Stráský by dle mého soudu zněl až příliš "cool" a sváděl by k srovnání s křiklavými obálkami fantasy knih s testosteronem a svaly nabušenými hrdiny (a tím pochopitelně i k parodování.). Přesto i v případě Dvořáka může při poslechu, čas od času na tváři vytanout úsměšek. Geralt je zkrátka jako Arnold Schwarzenegger, se zachmuřenou hrdinskou tváří, ale jakmile promluví, získají jeho slova tak velkou osudovost, až je to legrační.

Postav je v příběhu tak akorát, orientujete se v nich a zdravá míra popisnosti napomáhá i k představám, kdo a jak vypadá a co od ně lze zhruba čekat. A když už je řeč o popisnosti, nelze se vyhnout úvaze nad množtvím a využitím zvukových efektů. Ruchy, jež mají dokreslovat atmosféu, vesmě fungují velmi dobře. Zpěv ptáků i praskání dřeva v krbu při dialozích vytváří podkres, který neruší, současně stále poskytuje informaci o místě, v němž se postavy nacházejí. Se zvuky, které však mají "zhmotnit" akci, je to již složitější. Zvláště v první povídce mnohdy přicházejí až poté, co je vypravěč oznáčí (A poté hlasitě zakřičela - zvuk křiku). Když se takto seskládaných popisů a zvuků nastřádá za sebou více, což se stalo zejména při souboji ve finále první povídky, říkáte si, zda je to nutné. Proč čas od času nevyšrtnout Sapkowského text a pouze jej nahradit zvukem (u křiku to poznáte, u odfrknutí koně taky…), nebo občas vypustit zvukový efekt, aby se informace nezdvojovala? To ve druhé povíce už se mi zdálo nakládání se zvuky vhodnější. Střídalo se načasování, zvuk tak nepřicháel popisně vždy a nutně poté co jej vypravěč "ohlásil", ale ještě předtím. Přesto několik z nich bylo dostatečně identifikovatelných na to, aby vypravěč mohl mlčet a posluchač trošku více namáhat svoji představivost.

Kvalita ruchů je velmi dobrá u efektů střídavá. Křik tzv. strigy v první povídce přestával být postupně hrozivý a strašidelný spíše otravný až opět nechtěně legrační. Totéž ženská "nestvůra" ve druhé povídce. Její vokály si zasloužily přísnějšího režiséra, nebo zkráka méně excentrický projev. A švihy mečem ve druhé povíce ve mne asociovaly neplacenou zvukovou databanku, s níž čas od času pracují naši studenti v ateliéru animované tvorby. Švih zněl stále stejně a až moc známě (patrně se využívá v kdejakých lacinějších hrách, nebo amatérských videích).

Hudební kompozice sice zavání elektronikou (a reálné nástroje by působily mnohem vhodněji), na stranu druhou hudební dramaturgie je příjemně funkční a střídmá.

Ačkoliv poslední odstavec nevyznívá pro dramatizaci Zaklínače tak pozitivně, jde o pouhé detaily, které jako takové nenarušují tok vyprávění - a nejste-li na to příliš zaměření- ani si jich ani nevšimnete. Přesto budu doufat, že v případě dalších dílů se rozhodne autorský tým alespoň částečně přehodnotit práci se zvukem a inspirovat se třeba některými dramatizacemi, které vydává Radioservis (z poslední doby například výborný Nevinný Iana McEwana). Zvuk by měl mít svoji funkci, nést informaci, nikoliv být za každou cenu všude tam, kde vypravěč nějakou akci či zvuk zmíní. Je to jako u filmu. Dětský divák potřebuje, aby to, co zní také viděl v obraze, zatímco dospělému divákovi to překáží - může mít pocit, že jej tvůrci berou jako poněkud méněcenného. Když se tyto kosmetické nedostatky odstraní, zůstane dostatečně atraktivní látka se solidním hereckým arzenálem.