Tištěná verze, která se bez dvou dotýkala hranice tří stovek stran, ve zvukovém zpracování trvá bez dvou minut celkem šestnáct hodin. Jde tedy o poměrně rozsáhlé vzpomínání osobnosti, kterou si – určitě nejsem sám – pojíme zejména s Máničkou a bábinkou, respektive paní Kateřinou. De facto mé vlastní oživování let minulých, kdy jsem na poslechu příhod Hurvínka, Spejbla a dvou výše uvedených dam vyrůstal, mne nejvíce motivovalo k poslechu Života na nitích. A současně právě ono vzpomínání na Divadlo Spejbla a Hurvínka mě z počátku značně rušilo. Paní Štáchová totiž leckdy při čtení své knihy zabarvila hlas tak, že mi připomínal paní Kateřinu, někdy dokonce i Máničku. Může za to i fakt, že interpretovala text s emočním zaujetím. Není se čemu divit. Jednak má k napsaným vzpomínkám přímý vztah, současně také bezesporu chtěla, aby nás poslech zaujal a udržoval blíže k textu.

Jakmile jsem si na skutečný hlas paní Štáchové zvykl, více jsem se soustředil na intonaci a emoce, které do čtení vstupovaly. Pochopitelně že autorka musí nejlépe sama vědět, kdy se jaká emoce hodí, přesto mi sem tam přišlo rušivé či zbytečné zjemnění některých vět něčím, co by se dalo nazvat jako laskavé povzdechnutí, nebo pousmání. Emoce na pomezí melancholického stesku s pozitivní nostalgií prochází knihou nejintenzivněji, knihu to zlidšťuje, někdy možná však je to škoda. Události, s nimiž se paní Štáchová musela popasovat byly totiž místy i velmi vážné, při poslechu jsem ale prakticky neustále měl dojem příjemna a toho, že se však nic zlého neděje. Má výtka teď musí vyznívat prapodivně, snad až cynicky, když se nespokojeně vrtím nad tím, že z knihy srší vyrovnanost, klid a že jde o poslech především odpočinkový.
 
Slušelo by se v závěru dodat, že oceňuji strukturu vyprávění. Původně jsem měl za to, že půjde o chronologický sled událostí. Když však kniha začala tehdy velmi aktuálním zdravotním problémem paní Štáchové, přehodnotil jsem očekávání – a myslel, že současnost bude vzpomínkovou knihu rámovat. Jenže autorka zvolila průběžné střídání různých časů, čímž docílila svěžesti a také mne coby čtenáře/posluchače udržovala ve zvědavosti, kam se v další kapitole s autorkou dostanu – bude-li to dětství, začátky její profesionální dráhy, dospělost, zda to bude vzpomínání veselé či smutné.