Zatímco Skandinávci mají v oblibě vyšetřovatele, utápějící se v alkoholu nebo depresích (ideálně v kombinaci obojího), Američané si oblíbili hrdiny, uznávající především moderní techniku a vědecké metody. Za oceánem by to snad bez pomoci špičkovými přístroji vybavených techniků ani nešlo. Pokud vás tento styl příběhů baví, vítejte ve světě Andrewa Mayneho. Nemělo by vás však překvapit, že trivialitami, jako je realističnost událostí, se tento úspěšný šestačtyřicetiletý spisovatel nenechává při psaní příliš vyrušovat. V úvodu Teorie vraždy na sebe navíc kupí biochemické termíny tak vehementně, že tempo s ním zvládnou udržet nanejvýš studenti chemické fakulty, nabiflovaní před semestrálními zkouškami. Odměnou za to, že se přes poněkud těžkopádný úvod přenesete, je ovšem zajímavý hrdina Theo Cray. Do něj se autorovi šikovně podařilo otisknout vlastní břitký smysl pro humor. Sebeironizující poznámky Craye v očích čtenářů polidšťují a nenápadně postrkují mezi vůbec největší sympaťáky svého žánru. Thea není snadné si neoblíbit. Tentokrát se ale bude muset pustit do velmi nebezpečné hry, protože pátrat po zločinci, který si pohrává s nebezpečnou nákazou, musí na vlastní pěst.
 
Teorie vraždy vyšla pod hlavičkou Kalibru v režii Tomáše Vondrovice. Za mikrofon se stejně jako v přechozích dílech Šelma a Hračkář usadil Zdeněk Velen. Jeho odměřený, jakoby neherecký projev může zprvu na leckoho působit nezvykle odtažitě. Zní spíše jako uměřená interpretace literatury faktu než napínavý thriller. Poté, co si v úvodu knihy posluchač spolu s interpretem proklestí cestu martyriem plným odborných popisů patogenů, virů, bakterií a podobných lahůdek, ale hercův hlasový projev začne dávat větší smysl. Nepůsobí jako sebevědomý, ostřílený profesionál, který má vše na háku, což by neladilo k Theovi, který se jako vědec mezi agenty FBI stále cítí jako amatér. Stejně jako Theo ke své práci, přistupuje i Velen k četbě spíše „vědecky“, bez emocí či stylizace. Dějem však provede spolehlivě, po technické stránce mu není co vytknout. Ocení jej zejména příznivci prostého stylu načtení knih, kteří nemají rádi, když jim herci vnucují svou představu o díle. Naopak ti, kteří rádi poslouchají zkušené, do nejjemnějších detailů tvarované hlasy herců, hladící je po duši i při předčítání jízdního řádu, tady nepochodí.

Teorie vraždy je z ranku technicistních, vědeckých thrillerů, v nichž si to spolu na život a na smrt rozdávají inteligentní hrdina a geniální záporák. Neměla by vás tedy zaskočit hrdinova schopnost zkrotit levou zadní neposlušné buňky v laboratoři za pomoci vlastnoručně naprogramovaných počítačových algoritmů. Pokud máte takto laděné příběhy rádi, ale s Andrewem Maynem jste doposud neměli tu čest, začněte ale raději poslouchat jeho sérii chronologicky. Autor totiž v tomto třetím pokračování trestuhodně podrobně vyzrazuje dění předešlých dvou knih. To vás pak logicky ochudí o zážitek z nich, pokud si je na základě toho, že se vám Teorie vraždy zalíbí, rozhodnete poslechnout. A to není vůbec vyloučeno, protože pokud přimhouříte oči nad trochu za vlasy přitaženými skutečnostmi, působí mezi severskými detektivkami Mayneho thrillerová série jako osvěžující změna. Vyžaduje však trochu trpělivosti, než si posluchač na autorův i interpretův styl zvykne a ne každému se to musí podařit.