Jakub Kamberský: Mnozí posluchači vědí, že se obě věnujete audioknihám pracovně. Jaký je k nim ale váš posluchačský vztah?
Bára Hrzánová: Celá naše rodina má k audioknihám kladný vztah. Je teda pravda, že syn mi dodnes vyčítá, že jsem mu v dětství nečetla pohádky, ale pouštěla mu je. Když jsem ráno zkoušela, přes den načítala audioknihu, večer hrála divadlo, tak jsem už zkrátka neměla vůbec čas a sílu otevřít knížku a něco číst. Ne všichni mladí se dostanou k četbě, mají zkrátka mnoho možností vyžití. Proto si myslím, že audiokniha může vést ke vzdělávání. Sama jsem se o to snažila a svému synovi předkládala k poslechu kvalitní literaturu. Pokud se audiokniha udělá řemeslně dobře, není to podvod, který pozná i laik, tak jde o velmi záslužnou věc.
Hana Kofránková: Sama moc neposlouchám, a třeba věci, které jsme načetla už vůbec ne. Ale hezky audioknihy fungují u mých vnoučat, zejména u nejstarší vnučky, která poslouchá rozhlasové inscenace. Má třeba naposlouchaného Vinnetoua, prozpěvuje si ústřední melodii, a např. audioknihu Karlík a továrna na čokoládu, kterou Bára načetla a já režírovala, slyšela tolikrát, že už ji celá rodina nenávidí.

Jakub Kamberský: Co říkáte současnému fenoménu audioknih?
Hana Kofránková: Byla jsem letos na veletrhu Svět knihy, kde se odměňovaly nejlepší audioknihy. Musím říct, že mě ten humbuk kolem audioknih svým způsobem trýzní, protože se za audioknihu pokládá to, když se hodně dobrému a známému herci předloží text a on ho přečte. O režii se hovořit nedá – objednavatelé jednak režiséry nepotřebují, jednak na ně není ani čas, ani peníze. Audioknihy, které si zakládají na úspěšné prodejnosti musí číst herec pokud možno známý z televizního seriálu. Seriálové herečky pak čtou knihy, které by v životě nečetly, intelektuálně ani talentem na četbu nedosahují. Tohle všechno mě pohoršuje. Musela jsem se smát, když Lukáš Hlavica přebíral na veletrhu cenu za Spalovače mrtvol a tvrdil, že si připadá jako podvodník – na obalu je totiž fotografie filmových představitelů, Rudolfa Hrušínského a Vlasty Chramostové, aby si každý vzpomněl na film. Rozumím tomu, ale potom si někdo nahrávku koupí, pustí a uslyší úplně někoho jiného.

Jakub Kamberský: A co natáčení audioknih?
Bára Hrzánová: Musím říct, byť si nerada stěžuju, že načíst audioknihu je děsná dřina. Vždycky chci mít při takové práci režiséra, nějakého supervizora, kterému věřím, kterého poslouchám. Je to dobrá zkušenost.
Hana Kofránková: Kdysi jsem točila pro jedno vydavatelství nějakou dramatizaci s bratry Dlouhými, a když jsem řekla: „pojďme to vzít ještě jednou“, tak přítomná redaktorka namítala, že to nepůjde, že musíme točit v reálném čase, protože studio je drahé. Řekla jsem jí: „to je dobře, že to říkáte hned na začátku, tak já jdu“. Načež se zvedl Vladimír Dlouhý a pravil, že teda taky odchází, protože si mě jako režisérku vybral, a když se mi to nelíbí, tak je asi něco špatně. Nechci audioknihy pomlouvat, třeba rozhlasové četby, které projdou redakcí Radioservisu, jsou většinou nahrávky kvalitní.
Bára Hrzánová: Abychom ale skončili vesele, na podzim budeme s Hankou spolupracovat na jedné audioknize. Jmenuje se Pane Bůh, tady Anna, napsal ji spisovatel, který si říká Fynn – je to moje oblíbená knížka. Jak se někdy přihodí, že se věci propojují, potkala jsem Anetu Langerovou, ta najednou řekla „pane Bůh, ať to vyjde“ a tak jsem zjistila, že tu knihu právě čte. Navíc mě přemluvila, abych ji načetla jako audioknihu. Kývla jsem, ale s podmínkou, že režírovat ji bude Hanka Kofránková a Aneta udělá hudbu. Když pán Bůh dá, budeme na podzim točit.