Zpět

Tělo má větší pravdu než mozek

rozhovor, Tereza Špetlíková, 29.11.2017
Jan Vlasák (foto: Tereza Špetlíková, naposlech.cz)
Koncem září jsem v prostorách natáčecího studia vydavatelství OneHotBook měla jedinečnou možnost popovídat si s jedním z našich vynikajících herců. Jan Vlasák se ten den chystal na další nahrávací frekvenci audioknihy Maigret: Noc na křižovatce. Na natáčení ho donesly moderní barefoot boty a doprovodil pětiměsíční pes Albín, který mu, dle jeho slov, pomáhá „udržovat tělo“. Jan Vlasák působí velmi energicky a vstřícně. Neustále je ve velkém profesním zápřahu – načítání audioknih nevyjímaje. Co zajímavého na sebe herec prozradil?
Čtete rád knihy?
Rád bych četl, ale nemám moc kdy. Beletrie už mě moc nebaví, ale čtu laicky filozofické knihy nebo knihy o náboženství, životopisy a podobně.

Máte za sebou mnoho audioknih různých žánrů. Producent i režiséři si vás pochvalují, a bez obav vám svěřují cokoliv od pohádky po detektivku. Jaký žánr vy sám preferujete? Liší se vaše příprava podle žánru audioknihy, kterou se chystáte interpretovat?
Nebaví mě science-fiction. Nikdy jsem to nečetl, na rozdíl od mého kamaráda, který z té kategorie zná vše. Aby mě kniha bavila, nezáleží tak úplně na jejím žánru. Musí mít hlavně silný příběh a postavy/charaktery a to dílo musí být také dobře napsané. Jako mladý kluk jsem přelouskal pár detektivek, ale moc mě to neuchvátilo, zato moje žena je velká detektivkářka.

V poslední době jsou v kursu takzvané severské detektivky. Ty vás také nezaujaly?
Severské detektivky? Ty jsem zhltl, zvlášť Nesbøho a Stiega Larssona, ačkoliv u druhého jmenovaného se mi líbil zejména první díl (Muži, kteří nenávidí ženy); ten třetí už mi přišel moc přitažený za vlasy (Dívka, která kopla do vosího hnízda).
 

Pokud s nimi srovnáme severskou humoristickou literaturu, namlouval jste například knihu Muž jménem Ove. Jak vám sedí takový specifický humor?
Sedí mi, a to protože ani tyto jejich knihy obvykle nepostrádají silný příběh -  sice obyčejného člověka, ale jehož charakter je „dobře postižený“. Příběh také bývá kvalitně napsaný, a to mě baví.

Aktuálně opět propůjčujete hlas Maigretovi, tentokrát v případu Noc na Křižovatce, nedávno jste dotočil jinou jednohlasou audioknihu Soumrak dne. V obou příbězích vystupují charakterově velmi zajímaví, ale zcela odlišní hlavní hrdinové. Interpretace které z audioknih pro vás byla složitější a proč?
Pro mě je těžší číst Maigreta. Nevím konkrétně proč, je to specifické dílo. Nádherné, samozřejmě, ale možná tím, jak je to retro a ještě Francie... Člověk si uvědomuje, jaká to byla sladká doba oproti dnešku, alespoň dle autorovy předlohy. Snažím se zachytit atmosféru doby a pak improvizovat... Rád se do toho „večtu“ a ono mě to vede samo, co se má dělat... A pokud to není dobré, režisér mě zastaví a sjede se to znovu.

Je podle vás příprava před načítáním audioknihy jiná (snazší/složitější), nebo totožná s přípravou například divadelní role?
V principu je to stejné... Kdysi jsem si myslel, že člověk musí tu věc (literaturu, kterou má číst, anebo roli, kterou má hrát), nejdříve pochopit hlavou a teprve potom nazkoušet, uvést v život tím, že to rozhýbe v těle. Opak jest pravdou, protože tělo má větší pravdu než mozek, protože tím, jak to začnete dělat, že to vůbec začnete dělat, přijdete na to, co máte dělat. Dříve jsem to nechápal, ale teď už ano. Tím, že to děláte, tak k vám spoustu věcí přijde sama...
 

Ti, co doposud neslyšeli Maigreta, si asi dovedou alespoň trochu představit, co mohou od detektivky očekávat. Soumrak dne se ale tak snadno odhadnout nedá. Jak byste popsal, o čem vypráví?
Celý Soumrak dne vypráví hlavní postava majordoma. Jedná se o monolog v ich-formě. Je to příběh mimořádně zvláštního charakteru člověka, který je velmi vymezený nebo omezený. Ve filmové verzi tuto postavu geniálně ztvárnil Anthony Hopkins. Právě on je můj nejoblíbenější britský herec, jenž „má úžasnou držku, která minimem dokáže vyjádřit strašně moc“. Obsahově je dílo zpovědí jedné výjimečné události v jeho životě. Bohužel on až na jeho konci pochopí, že mu utekl, a to včetně lásky, kterou měl v mládí na dosah, ale ignoroval to. Je to vlastně příběh velmi tragický a smutný.

Jak konkrétně se připravujete na načítání audioknihy?
Přečtu si to nejdříve celé a buď mě to baví nebo mě to nebaví, ale OneHotBook mi nabízí prakticky jen to, co mě baví. Tedy napoprvé si to přečtu celé, abych měl představu, o čem to je, a pokud jsou tam složitější pasáže, například jiný jazyk a podobně, tak potom si v textu dělám nějaké poznámky a procházím si ho znovu. V případě, že je například v knize více postav, tedy pro mě více hlasů, a vím, že je budu muset charakterizovat, tak si k jejich částem píšu barevné značky, abych v té rychlosti věděl...

Nastala někdy situace, kdy jste měl před sebou skutečně obtížnou audioknižní nebo divadelní roli, takže jste se dostal až tak daleko, že byste si například nahlas něco předříkával nebo třeba dokonce zkoušel před zrcadlem?
To vůbec ne, možná někdy v mládí, ale jinak já se na sebe vůbec nemůžu podívat. Nedívám se na sebe v žádných filmech. Když musím, kvůli aranži při natáčení například, aby mi ukázali, kde nesmím stát, tak tam jdu, ale s odporem.

Posloucháte tedy alespoň své audioknihy? 
Taky ne. 

A jiné?
Hrušínského mám velmi rád. Högera miluji, to je „absolutní špica“. Ten to má promakané, kam se na něj všichni hrabeme. Je velmi pružný v improvizaci a má to dokonale promyšlené. Ve stavbě, v tom jak přidává, ubírá, jak to vrší, komponuje... naprostý mistr.

Spíš se ale tedy jedná o talent, než že by si to například nazkoušel?
Ne, geniální talent, jistě. Vždy byl ale také velmi pilný. Už na první zkoušce, kdy přišel do divadla, nejenže uměl text, ale rovnou to už zahrál. Snažím se to dělat podobně.

Díky širokému spektru žánrů, které vám ve OneHotBook svěřují, máte možnost spolupracovat také s několika režiséry. Rozumíte si se všemi?
Víceméně ano. V pozdním věku jsem objevil režiséra Petra Svojtku, vnuka Mirka Macháčka a syna slavného herce Svojtky, s tím si dokonce velmi rozumím. Myslím si ale, že herec nemá kecat nebo diskutovat, ale zkoušet a hrát. Pokud režisér řekne, udělej tohle, tak se má herec pokusit to tak zahrát a pak se vidí, jestli je to dobré nebo blbé. A to platí pro divadlo i audioknihy. Nemám rád výklady proč, co a jak... Já vždycky říkám: „Prosím tě, nic mi k tomu neříkej, já ti něco ukážu, a ty mi řekneš, jestli je to blbý nebo dobrý,  jestli to chceš tak nebo jinak.“ A on si každý řekne, co s tím. Zatím to funguje.
 

Producent a majitel OneHotBook Martin Pilař Vás přede mnou chválil. Říkal, že máte skvělé vypravěčské schopnosti a vždy jste dobře připravený. Podobně, jako bývají jiní herci vaší řekněme „staré školy“. Na co myslíte, že by si měli dát pozor při načítání audioknih mladí herci?
Předně, já se za skvělého vypravěče rozhodně nepovažuji, ale co jsem si všiml u mladých herců, přijde mi, že špatně mluví, protože se už nepěstuje „mluvní“ projev, nedbá se na správnou mluvu. Když si poslechnete Högera, jak mluví, jak tvoří slabiky, hlásky, například v díle Chrám i tvrz od Pavla Eisnera, tak to je něco tak fantastického... úžasná dikce. To oni dnes nemají, neučí se to. Dřív jsme to měli ve škole jako speciální disciplínu. Je to třeba vědomě kontrolovat a sázet do té správné polohy.

Mladí herci také prý rádi více improvizují... Dalo by se jim vytknout i toto? 
Improvizovat se musí vždy. Höger říkával, že když hrál představení, tak ať to měl nazkoušené jakkoliv, prvních pět minut vnímal publikum a dle jejich reakcí pak hrál dál (někdy do komedie, jindy do dramatu...). Podle toho, co lidi chtěli slyšet, na co byli naladění. Vždy se musí improvizovat. Rámec máme daný, ale bez improvizace by to nebylo živé. Nejde třeba o text, ale o to, jak se k tomu dostanete, co vás přitom napadne,... to je třeba lapat, vnímat a hned použít. 

Baví Vás namlouvání audioknih? V poslední době jsou audioknihy velmi oblíbené a zájem o ně stále roste...
Namlouvání audioknih mě baví moc. My jsme na audioknihy zvyklí nebyli, ale poslouchali jsme rádio, ve kterém se vytvářely poslechové pořady, rozhlasové hry, četby (četeb za totáče jsem se nadělal spoustu),... Nedělala se celá četba, ale jen část nebo povídky, dle prostoru ve vysílacím čase.

Kde Vás můžeme v současné době vidět? Ve kterém divadle nebo pořadu v televizi?
Začátkem listopadu bude mít premiéru francouzská hra Otec (zkoušíme ji v Rokoku), která je o chlapovi s Alzheimerem – tuto hlavní postavu hraji já. Další úžasnou hru, na kterou se můžete přijít podívat, hrajeme rovněž v Městských divadlech, a ta se jmenuje Na miskách vah. Hraji v ní slavného dirigenta na motivy reálné postavy, kterou tvrdě trestali Američané u denacifikačního tribunálu po skončení války, jelikož v jejím průběhu neopustil Německo. Co se týče televize, v běžící druhé řadě První republiky mám jen malinkou roli, ale začátkem příštího roku mě budete moci sledovat v detektivní šestidílné řadě se společenským obsahem pod názvem Vzteklina, kde hraji jednu z hlavních rolí. Je to také trochu dobová věc ve které se například řeší odsun Němců po 45. roce.