Jak se vám Dívka, která spadla z nebe líbila?
Tu knížku jsem četla ještě dříve, než jsem dostala nabídku na audioknihu. Přečetla jsem ji jedním dechem a líbila se mi moc.

A jak jste si oblíbila hlavní hrdinku? Máte něco společného, mohla byste se s něčím ztotožnit?
Marian je bilingvní, s čímž bych se ztotožnila moc ráda, leč bohužel nemohu. A vůbec netuším, jestli bych měla tolik odvahy, kdybych se dostala do podobné situace. Připadala mi velmi statečná. Líbilo si mi její odhodlání, přesvědčení, její vytrvalost. To všechno považuji za inspirativní. A že má nějaké vztahové problémy... to je spíš takový zajímavý bonus.

Jak jste se na čtení ve studiu připravovala?
Určitě byla výhoda, že jsem knížku četla pár měsíců předtím, než jsem byla oslovena. Už jsem knihu znala a ještě ji měla v  paměti. Přečetla jsem si ji ale ještě jednou a pak jsem si vždycky před danou frekvencí znovu načetla a připravila úsek asi 40 až 50 stránek, který se měl nahrávat. Udělala jsem si technické poznámky k dialogům: co jsou ženy, co jsou muži, kde se pořádně nadechnout a pak už jsem jen četla.

A jak jste s režisérkou celou četbu pojaly?
Snažila jsem se dění vnímat očima hrdinky, a nechat se nést danou situací. A pokusila jsem se nějak zprostředkovat, že protagonistka je pod velkým tlakem, ale musí se za daných podmínek chovat velice racionálně.

Ve vztazích se ovšem zas tak racionálně nechová...
Je mladá a svobodná! A zas do tolika vztahů se nepouští. Má velkou lásku z doby dospívání, která jí celou misi značně komplikuje. Protipólem této lásky je milostný vztah s někým, kdo je v podobné situaci jako ona.

Nebudeme říkat, jak audiokniha dopadne, ale jen prozraďte, jaký jste z toho měla pocit, když jste ten závěr poprvé četla?
Poslední stránka mě úplně šokovala. Čekala jsem, že se příběh uzavře tak, jak by člověk doufal. Jenže najednou přišlo něco hodně překvapujícího, co se při tom odehraje jen v několika větách. Znenadání vás autor úplně opustí, kniha náhle skončí... a poper se s tím, čtenáři. Ale líbilo se mi to, být šokovaná knihou. Když jsem ale četla ve studiu, zapomněla jsem na to, co vím – protože audiokniha jde po příběhu hrdinky a ta také netuší, co se děje a jak to dopadne.

Jak jste se s příběhem potýkala jazykově – tedy zejména s francouzštinou?
Potýkala jsem se s tím dost, protože francouzsky neumím ani slovo. Ale příběh je zkrátka i o tom, že Marian umí perfektně francouzsky, stejně jako anglicky, takže nebylo vyhnutí. Paní režisérka pro mě měla výslovnost připravenou a já se ze všech sil snažila, aby zněla správně. Snad budou francouzsky hovořící posluchači velkorysí.
 
Jaká byla spolupráce s režisérkou Jitkou Škápíkovou?
Než se začalo natáčet, tak jsme si spolu sedly a povídaly si, jak bych si to představovala já a jak by to chtěla Jitka. Rozhovor jsme si nechaly uležet v hlavě a pak to nějak společně fungovalo. Při samotném čtení potom režisérka hlídala, aby neutekly nějaké významy, abych v rámci toho, že Marian je pod tlakem, nečetla příliš rychle a tolik to „nevalila“. Neb posluchač potřebuje víc času, aby se zorientoval a měl prostor pro svou vizuální představivost – takže mě trochu brzdila v tempu. A pak samozřejmě přeřeknutí: byly chvíle, kdy už jsem měla pocit, že neřeknu větu, aniž bych breptala. Tak jsme si daly malou pauzu, šly na chvilku na vzduch, a potom jsme mohly číst dál.

Když jste s režisérkou dávaly dohromady tu vizi, o čem jste hlavně diskutovaly?
Bavily jsme se o tom, do jaké míry hrát. Jaký je rozdíl mezi tím to „jenom“ přečíst a nechat volbu na posluchači, a jak moc do toho vnášet svůj pohled, nebo nějak hodnotit konání postav. Bylo potřeba mě hlídat, abych nehrála moc a abych ponechala posluchači dostatek vlastního prostoru. Domluvily jsme se, že budu číst „skrze“ hlavní hrdinku, její perspektivu. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsme tam spolu, že já jsem ona.

Už máte za sebou několikátou audioknihu, posloucháte se potom?
Většinou na to nemám odvahu. Ve studiu mám vždycky pocit, že jsem zcela intenzivně a soustředěně ponořená do četby. Když si to ale pak pustím, mám pocit, že jsem přece chtěla říci mnohem víc, než z toho později dokážu slyšet.

Máte ráda příběhy z druhé světové války?
Já mám obecně ráda příběhy. Moje nejmilejší literatura není žánrová, mám nejraději silný příběh. Tahle knížka se mi hodně líbila, nebo Skleněný pokoj od téhož autora, v poslední době jsem s chutí četla třeba Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové. Teď mám na nočním stolku Porodní bábu.

Když teď máte nahrávání za sebou, těšíte se, že se Marian Sutrová možná vrátí v Provazochodkyni?
Když jsem se dozvěděla, že autor napsal pokračování, tak mě to překvapilo. Neuměla jsem si to představit, považovala jsem příběh Marian za uzavřený. Druhá kniha Provazochodkyně se ovšem čte stejně dobře jako Dívka, která spadla z nebe.

Provazochodkyni ale vypráví střídavě s Marian ještě jiná mužská postava. Máte nějakou představu, který herecký kolega by to mohl být?
Samozřejmě nějaký velmi pohledný mladík, který by mě neskonale obdivoval, stejně jako Marian v té knize... To by se mi líbilo. (směje se)