Martina Hudečková (foto: OneHotBook)

Jak dlouho už jste spjatá s Bridget Jonesovou? Splynuly jste spolu? Co máte společného?
Myslím si, že to určitě bude kolem patnácti let. Možná i víc. S tou postavou se v době vydání první knihy ztotožnilo mnoho žen kolem třicítky, které byly nezadané a k nimž jsem v tom období patřila i já. Zejména v těch jejích trapasech se může v jistém rozpoložení vidět téměř každá ženská. Ale spolu s dalšími díly si uvědomuji, že Bridget stárne trošku jinak než já. Je prostě nepolepšitelná.

Jak tedy Bridget stárne ve srovnání od první knížky Deník Bridget Jonesové, kterou právě čtete ve studiu, do třetího filmu Dítě Bridget Jonesové, který míří do českých kin?
Zaútočím tedy na ty nejnižší divácké pudy: Renée Zellwegerová je po plastické operaci. Už to tedy není ten puclík, který nešetří s různými grimasami, protože obličejovou mimiku přece jen víc omezuje. Ale podle mě lidi nejdou na to, že uvidí něco nového. Jdou do kina s nadějí, že se potkají s postavou, kterou znají už dvacet let. Není tedy třeba je překvapit, ale spíš dodržet pocit, že se vrátili někam, kde je jim fajn. Bridget samozřejmě nemůže zůstat pořád třicetiletá a tohle je docela příjemný způsob, jak ji dostat do zralého věku. Nicméně kdo ji bude chtít zase jako na začátku, ten se může chopit audioknihy.

Znala jste knihu Deník Bridget Jonesové ještě předtím, než jste se stala Bridgetiným hlasem ve filmu?
Knížku jsem předtím vůbec nečetla a rovnou jsem dabovala první film. Pak přišel druhý a nedávno jsem nadabovala třetí snímek. Co se týče knížek, jako interpretka jsem nejprve načítala třetí svazek s podtitulem Láskou šílená a teprve teď se zase díky audioknize dostávám k prvnímu dílu.

Když jste tedy nejprve zažila filmy, máte víc tendenci vyprávět audioknihu tak, jako byste před sebou viděla filmové obrazy?
Samozřejmě. Většinu těch filmů jsem navíc dabovala několikrát – právě Deník Bridget Jonesové jsme dělali dvakrát nebo třikrát – a mezitím jsem dabovala Renée Zellwegerovou i v jiných rolích. Takže s herečkou jsem splynula hodně. S postavou Bridget jsem si nejvíc rozuměla právě v prvním dílu, pak jsme se postupně v osobním směřování trošičku rozcházely. Při čtení ve studiu před sebou ovšem vidím filmové obrazy, protože už jsou prostě nezapomenutelné. Když Bridget přijde na večírek v zaječím oblečku s ocáskem... to už má člověk v hlavě.

Je pro vás knižní a teď i audioknižní Bridget v něčem jiná, než ta filmová?
To je takové úskalí. Protože jsem viděla první film a velice se mi líbil, tak jsem si na to tu knížku asi jistým způsobem naroubovala. Kdybych filmové zpracování neznala a napřed to četla, měla bych určitě svoji představu Bridget. Ale když jsem nejprve zhlédla film, tak pro mě už navždy bude mít tvář Renée Zellwegerové.

Právě jste dokončila dabing třetího filmu. A teď nahráváte audioknížku. V čem je to pro vás jiné?
Vzhledem k tomu, že audiokniha ke mně přichází později než film, nedokážu se ubránit tomu, abych si obojí spojovala. Jak teď čtu, slyším občas některé svoje intonace, které už jsou i v prvním či aktuálním filmu a nechávám se tím unést. Kdyby ty adaptace třeba vůbec neexistovaly a já bych byla bývala audioknihu četla bez zatížení obrazem, bylo by možná ledacos jinak. Mám ale vlastně větší uměleckou svobodu, protože si s  postavou můžu víc pohrát, zatímco ve filmu jsem naprosto přesně vázaná tím, co dělá představitelka hlavní role. Do audioknihy můžu přenést svoje emoce, na které ve filmu není tolik prostoru ani času. Knížka je květnatější, je v ní víc pocitů: herci mají na plátně jen pár scén, na papíře jsou jejich postavy o něco prokreslenější.

​Jak se na četbu ve studiu připravujete?
Velmi poctivě. Na divadle i v televizi musíte dát prostor také kolegům, kteří účinkují s vámi. Ovšem tady je to celé jenom na mně a co si tam řeknu a uhraju, to tam bude. Zjistila jsem, že na každé stránce trávím při přípravné četbě od tří do sedmi minut – i proto, že si některé věci potřebuji říct nahlas. Musím si také udělat pořádek v logické stavbě vět, aby při přednesu bylo jasné, jak to autorka vlastně myslela. Jsou tam samozřejmě dialogy, ale dojde i na niternější pocity, které se ve filmu tak výrazně neobjevují. Musím přiznat, že příprava na čtení je ta nejpoctivější, jakou kde vůbec dělám.

Jste z těch, kteří si do textu kreslí značky a píšou poznámky?
Na tuhle práci mám spoustu značek. Třeba podtržení vlnovkou znamená poněkud rozevlátý hlas – většinou to používám, když mluví Bridgetina maminka, protože ta je taková zvláštní „poletucha“. Plnou čarou podtrhávám důležité nebo nečekané důrazy. Hvězdička v kolečku značí citoslovce: vzdech, zamumlání, smích... Ostré tiskací V předznamenává velkou, významotvornou pauzu.

V čem se liší herecká práce v dabingovém studiu a v nahrávacím studiu při četbě audioknihy?
Je to o svobodě. Když stojíte před filmovým plátnem a koukáte na obličej protagonistky, nemůžete si vymyslet svoji intonaci: jak vy byste tu scénu zahrála, jak byste to udělala. U dabingu to vůbec není v mých rukou; postavu hraje herečka, kterou já se jen snažím naprosto věrně napodobit. Nepromítá se do toho, co si myslím já. V nahrávacím studiu je ten text můj. Když je něco ve filmu zahrané návodně, že to má být jasně komické, já to mohu přečíst trochu jinak. Můžu do hlasu třeba vkládat více ironie, kterou mám obzvlášť ráda a Bridget Jonesová podle mě taky. Tím se vracím i k první otázce, co máme společného. Teď ke stáru – to by tedy Bridget nikdy neřekla – jsem sice asi o něco menší třeštiprdlo než ona, ale smysl pro ironii máme pořád obě výrazný.

Takhle jste se mohla tedy po svém zmocnit nejen Bridget, ale i jejích mužů. Mají Daniel a Mark taky nějaký „svůj tón“ jako Bridgetina maminka?
Z podstaty četby občas vychází, že jsou některé ženské postavy maličko na hraně karikatury; ať už je to maminka, sucharská šéfová, bláznivá kamarádka, přítelkyně vysněného muže... Bridget vidí ostatní mírně zkresleně podle toho, jaký k nim má vztah – a pak to tak napíše do svého deníku. K mužům jako k objektům jejího zájmu je tedy nutno přistupovat zase trochu jinak. U Daniela Cleavera nasazuji takovou světáčtější až vagabundštější notu, protože mám chtě nechtě před očima Hugha Granta s neodolatelnou jiskrou v oku, který říká ty nejstrašnější věci, ale člověk mu všechno odpustí. Je to holt takový mág ženských srdcí. Projevuje se tedy s větším „odpichem“. Na rozdíl od Marka Darcyho, který působí jako velice seriózní právník a jeho smysl pro humor se ukazuje až postupně. Tam jsem se tedy držela víc při zemi, spíše v civilnějším tónu.

Které scény jste si při četbě obzvlášť užila?
Třeba „svetrovou“ scénu aneb seznámení s Markem Darcym. Ale ještě mě čeká četba „zajíčkové“ pasáže, kdy Bridget dorazí mylně informovaná na celkem konzervativní odpolední večírek v kostýmu playmate. Na to se dost těším.