Zpět

Mikrofon zaznamenává stav duše

rozhovor, OneHotBook, 11.1.2017
Miloslav Mejzlík (foto: Tomáš Zumr, OneHotBook)
Jednou z dlouho očekávaných audioknih je zvuková adaptace slavného románu Vladimira Nabokova Lolita, která v těchto dnech vychází. Její interpret, herec Miloslav Mejzlík, se uvolil ke krátkému rozhovoru.
Znal jste román Lolita i před tím, než jste byl osloven k četbě audioknihy?
I když jsem předtím román nečetl, měl jsem o něm jisté povědomí, stejně jako o filmové adaptaci, z níž jsem však viděl pouze ukázky. Tušil jsem sice, jakým směrem se asi bude ubírat, ale nevěděl jsem, že to bude pro mě až tak náročné. Ač mi samotný problém vypravěče není ničím blízký, jako herec jsem se zkrátka musel nějak transformovat do dané postavy a vstřebat ji. Což pro mě nebylo snadné. Náročná byla i příprava textu, který není stylisticky jednoduchý a je v něm také spousta cizích slov v mnoha jazycích. S režisérem Michalem Burešem sice pracuji velice rád ‒ také jsme spolu natočili spoustu věcí, třeba Robinsona Crusoa ‒ ale tohle zkrátka nebyla jednoduchá četba. Původně plánované čtyřhodinové frekvence jsme tudíž občas museli ukončit dříve, protože jsem byl už po dvou hodinách hodně unavený. Na druhou stranu mě však ten román do jisté míry pohltil, protože jsem přemýšlel, jakým psychickým procesem asi ten člověk prochází, a hledal jsem různé přístupy.

Jak jste se tedy vypořádával s jazykovými požadavky?
Dostal jsem seznam o několika stránkách s výslovnostmi v anglických jménech a názvech a jiných cizích slovech. Vzhledem k tomu, že režisér Michal Bureš umí velice dobře francouzsky, tak mi vždycky před replikou výslovnost předvedl a já se mu snažil ten akcent co nejlépe připodobnit.

Co pro vás obnáší příprava na čtení ve studiu?
Už při tom, jak si text poprvé čtu, si v něm podtrhávám nebo zvýrazňuji. Mám trochu vizuální paměť, takže si vybavuji, co se v kterém odstavci odehrává. Po té první řemeslné fázi, kdy si text opoznámkuji, si ho načítám. Podtrhaný text už si nějakým způsobem dostáváte do očí, do hlavy, a pak si ho čtete nahlas – nemá smysl číst si ho v duchu, protože vnitřní hlas často vůbec neodpovídá potřebné interpretaci. A hledáte pocit, který vás na základě určitých replik ovlivňuje. Tentokrát mi příprava na každou frekvenci trvala ještě déle, než nahrávání samotné frekvence.

Co pro nejtěžší? Jak jste už zmínil, text je to náročný i stylisticky.
V dlouhých souvětích je důležité neztratit smysl toho, co říkáte. Ale musím se přiznat, že četba je pro mě obtížná kategorie. Sám bych osobě řekl, že jsem trochu ‘drmola’ a musím se hodně připravovat. Třeba i v dabingu... Nejsem z těch dabérů, kteří si k tomu sednou a rovnou jedou. Potřebuji si před tím text aspoň přečíst, dostat ho do hlavy ‒ pak už jsem schopen jej bezchybně interpretovat, ale příprava je zkrátka nutná. Myslím si, že to se mnou nebylo jednoduché ani pro Michala Bureše.
 

Jak vás vlastně režisér vedl?
Michal Bureš mi pokaždé vyložil svoji představu, jak by to mělo znít a působit. A vždycky, když jsem se z té jeho vize nějakým způsobem ztratil, mě si nechal dočíst danou stránku a pak jsme se k tomu vrátili, jen s malou poznámkou z jeho strany. To ale bývalo poměrně stručné, šlo jen o mírnou navigaci, jakým způsobem pokračovat. Proces spolupráce mezi režisérem a hercem se vždycky špatně vysvětluje ‒ zvlášť, když jsme na sebe byli určitým způsobem napojeni.

Vzpomněl byste si tedy na konkrétní příklad?
Snažili jsme se ve vypravěči najít a posluchači zprostředkovat i jistou sebeironii. Ale asi to nejtěžší, co režisér chtěl, byl požadavek, aby příběh působil autenticky a emotivně, jako když ho hlavní protagonista znovu prožívá, přestože vše vypráví až po letech, kdy už paměť může spoustu pocitů smazat.

Záludnou záležitostí příběhu je i fakt, že čtenář nebo posluchač, který se do něj ponoří, by měl vlastně s antihrdinou jistým způsobem sympatizovat. Jak jste s tím pracovali?
S tím jsem měl na začátku také trochu problém, jak už jsem zmínil. Humbert Humbert mi byl velmi nesympatický... ale jak uhrát padoucha, který vypráví sám o sobě? Takže asi jako každý herec jsem najednou svou postavu začal obhajovat. On si uvědomoval chyby, které udělal, nebo nesprávnost svého jednání, ale zkrátka si nemohl pomoct.

Jak byste pro někoho, kdo tu knihu nezná, charakterizoval hlavního hrdinu? 
Je to příběh do jisté míry nešťastně šťastného muže, který měl přes svůj ‘sexuální problém’ v jistém ohledu štěstí, že potkal někoho, s kým mohl tímto způsobem část života prožít, i když si uvědomoval, že to není správné. A možná, že i druhá strana jeho lásku aspoň do určité míry nebo doby opětovala, takže byl vlastně šťastný. Ale vidíte, už ho obhajuji a interpretuji jej z jeho vlastního pohledu. Protože nečekaná neovladatelná vášeň může potkat každého muže v jakékoliv situaci, v jakémkoliv věku. Jenže v jeho případě cesta za naplněním touhy překračuje hranice, které se překračovat nesmí.

Jaké je pro herce zvyklého pracovat na jevišti i před kamerou, když vás „oberou“ o všechny vyjadřovací prostředky kromě hlasu? 
Mikrofon je obrovské médium. Odhaluje spoustu věcí, které film schová, protože když hrajete filmovou roli, spoustu věcí lze něčím zastřít. Možná si to uvědomíte, když koukáte na film: díváte se herci do očí i na tom plátně. A pokud si herec v tu chvíli něco nemyslí, tak vás přestane zajímat. Každou chvíli si musí něco myslet, musí v sobě mít nějaké vnitřní napětí, které se odrazí v očích, v komunikaci. A právě to je podstatné pro kameru. Kdežto mikrofon potřebuje něco jiného, tam oči nikdo nevidí ‒ mikrofon zaznamenává stav duše. A to mě na tom strašně baví, mikrofon odhalí všechno, každou faleš, kterou v sobě máte nebo nemáte.

Co byste popřál posluchačům audioknihy?
Byl bych rád, kdybyste si to poslechli a prošli podobnou cestou jako já, protože byla trpce radostně krásná.