Jak se vám vlastně Sběratel kostí líbil jako detektivka?
Sběratel kostí se mi líbil. Normálně nemám moc času číst, protože toho mám hodně. Takže jsem rád, že jsem byl takto donucený si přečíst alespoň jednu detektivku. Musím říct, že je docela hodně napínavá a celkem drsná. Líbí se mi na ní i to, že je to hodně o dedukci, o stopách – spíš než o akci je to o přemýšlení a o tom, jak uvažuje zločinec a jak kriminalista. To mi přišlo velmi zajímavé, ale i zábavné.

A co její hlavní hrdinové?
Lincoln Rhyme mě nadchl, protože je to velmi autentická postava – vzhledem k tomu, jak bojuje se svým postižením a jakým způsobem podléhá nejrůznějším náladám, které logicky přepadají člověka s takovým handicapem. Amélie je zas sympatická tím, že ačkoli spadla rovnýma nohama do práce, kterou nikdy nedělala, tak se s tím docela dobře poprala. Pěkný je i vztah, který mezi nimi vzniká, protože jsou oba dva osobnosti s pevnými zásadami, kteří se snaží dělat věci poctivě.

A jak jste spadl rovnýma nohama do četby audioknihy vy? 
Mám sice hodně zkušeností s prací pro rozhlas a kdysi jsem se natáčení audioknihy účastnil, ale to byla mírná dramatizace a je to už snad osm roků zpátky. Co se týče četby celé audioknihy, je to pro mě trochu premiéra po letech. Rozhlas sice některá čtení na pokračování později vydává jako audioknihy, ale není to tak přímá zkušenost. Nové je to v tom, že čtu vlastně celou knížku – zatímco v rozhlasových úpravách se to většinou trochu zkracuje, takže to není takový objem. Navíc četba na pokračování bývá rozdělena na menší úseky, jenže Sběratel kostí se natáčel po docela velkých kusech. Což je pak náročnější, protože hlasivky jsou holt sval jako každý jiný.

A vyskytlo se při nahrávání něco, s čím jste třeba trochu bojoval?
Já vždycky bojuju s anglickou výslovností, protože někdy trochu trvá, než člověk dostane některé názvy a jména „do pusy“. Když jsou navíc dlouhé, tak se někdy vyskytne problém. Pak už se člověk naučí dopředu odhadovat, jak budou postavy mluvit a kdo jak na co reaguje a podobně, takže s tím už není problém. Náročné je to spíš v tom množství stránek, objemu práce. Naštěstí to hlídá také režisér, který velmi pozorně naslouchá, co říkám, takže mám jistotu kontroly a vím, že zřejmě neříkám úplné nesmysly. Dobrá je nejen dvojí kontrola, ale také dvojí přístup k věci. 

Jak se na čtení ve studiu připravujete?
Já se teď vlastně nestíhám příliš pečlivě připravovat, protože toho mám zkrátka moc a nabídka přišla do spousty rozdělané práce. Dělám staniční hlas v jedné soukromé televizi, ale pracuji i v ČT, v rozhlase, v divadle, občas dělám muziku a dlouhodobě se dost věnuji dabingu. Když jsem se to snažil aspoň zběžně spočítat, vyšlo mi, že mám za sebou zhruba čtyři tisíce filmů, které jsem daboval v hlavních i vedlejších rolích... Tahle audiokniha mi vpadla do velkého množství jiných povinností, kdy jsem točil a musel jsem se učit texty. Navíc při takovém objemu, kdy ta kniha má 387 stran, takže kdybych to měl číst několikrát dopředu, strávím nad tím obrovské množství času. Příprava je samozřejmě důležitá, snažím se všechno, co dělám, dělat pečlivě. Ale naštěstí jsem také docela zvyklý improvizovat – člověk už dokáže očima číst zároveň o nějaké dva řádky napřed – takže s jistou hereckou zkušeností se dá odhadnout, jak ta postava jedná, proč to říká, a pak to dosadit do výrazu.

V čem je pro vás tedy největší rozdíl u četby vůči jiné herecké práci?
Je to koncentrovanější práce i proto, že člověk čte celou tu knížku a vytváří veškerý dojem z ní. Když herec nemá partnera, musí si v dialozích představovat, jak reagují ostatní a v podstatě hrát všechny. Rozdílné je hlavně to, že v tom je člověk sám.

Co byste vzkázal posluchačům audioknihy Sběratel kostí?
Posluchač by měl mít dojem, že si čte knížku, kterou mu někdo trochu předem připravil. Sám rád audioknihy poslouchám, zvlášť na dlouhých cestách v autě, kdy ten čas se dá příjemně vyplnit čtením. Je to takové čtení do ouška. Dětem jsem také četl, když byly malé, tak teď můžu číst i dospělým.