Zpět

Udělat audioknihu 12: Umění být vypravěčem i postavou V

téma, , 28.08.2020
Pokud se posluchač vyzná ve své rozposlouchané audioknize (ví, kdo právě hovoří nebo uvažuje prostřednictvím vnitřního či vyprávěného monologu), je to dáno ne ani tak jeho vlastní vnímavostí a schopností pozorného poslechu, ale tím, kolik tvůrci audioknihy do jejího zpracování investovali úsilí a snahy porozumět.
Umění zpřehlednit a přesvědčit jsme se věnovali ve stejnojmenném dílu článku – zde je však v návaznosti na to třeba připomenout, že pokud má v konkrétní pasáži díla posluchač rozpoznat po sobě jsoucí (narativní) prvky (vypravěč říká, kde se postavy nacházejí; jedna z nich si něco pomyslí; pak řekne nahlas něco jiného a druhá postava jí odpovídá), pak to od interpreta vyžaduje v podstatě střídání rolí, respektive přinejmenším čtyři různé způsoby hraní hlasem.
 
Někteří toto střídání rolí zvládají velice svižně, avšak jde o záležitost vysoce náročnou, při níž je vždy důležité udržet jednak již nastavené charaktery postav a jejich emoce v dané situaci, jednak potřebný temporytmus celého vyprávění. (Pokud se toto nedaří, lze ještě výsledný efekt dohnat během dostřihu ve fázi postprodukce – což ale žádá hodiny a hodiny práce.) „Kvalitní nahrávku textu, stavěného na dialogu, je možné natočit s jedním hercem – ale je to akrobatický výkon.“ (Olga Walló, režisérka)

Aby toto mohlo fungovat, je třeba, aby interpret ještě před tím, než se pustí do dialogických pasáží, měl potřebné charaktery nejen osvojené, ale hlavně dobře „nastavené“. Toho nedocílí jinak než, že se tyto charaktery nejprve během pečlivého studia díla bude snažit pochopit a následně pro sebe nacházet ideální způsob, jak je od sebe odlišit.

Žádný interpret ani režisér „nevytváří“ charaktery postav z ničeho. Ve skutečnosti na bázi kontextů, vnějšího zjevu, sociálního zařazení či prostředí, odkud postava pochází, rekonstruuje autorem již navržený charakter. (Jde tedy o podobnou práci jako při interpretaci vypravěče, pouze materiálu, ze kterého by mohl herec vycházet, je méně.)

Pravděpodobně nejvýrazněji pak postavu na rovině obsahové i formální charakterizuje a individualizuje její jednání a způsob vyjadřování. „Jak daný člověk vypadá, je v knize většinou popsané a na základě toho si už můžu trošku představit i to, jaký má hlas. (…) Ale hlavně vycházím z jejich jednání – podle toho, jak se protagonisté chovají a projevují verbálně, se dá usoudit povaha, životní naladění, tempo a tedy i hlas.“ (Jan Vondráček)

Tvůrci musí co nejzodpovědněji následovat to, co v díle jest. Nechat se vést, vyvozovat ve snaze zachování smyslu i myšlenky (Michal Bureš, režisér) – nikoli tedy vnutit postavám svou vůli a představu. Pouze tyto postavy kompletovat, přiblížit a (stejně jako dílo) „zhmotnit“.

Především výraz kompletovat je zde na místě. Přestože postavy často vnímáme jako reálné bytosti, které myslí, cítí, vnímají, jsou pouhým výrazem jazyka, a tedy specifickým znakem literární komunikace. A jako takové jsou nutně zlomkovité: v první kapitole se dozvíme, že mladík hovoří tiše a zadrhává, ve čtvrté vyjde najevo, že pochází z londýnské periferie, a v osmé, že je stydlivý. Tohle všechno se však v rámci interpretace musí projevit naráz už v první kapitole – pouze odůvodnění se dozvíme později. Režisér s interpretem tedy – stejně, jako by to dělal čtenář – kompletují informace a rekonstruují z vyprávění základní obraz protagonisty. Následně se interpret pokouší jeho prizmatem dívat na svět. „… protagonisté musejí mít lidský, hutný základ. To „těstíčko“ musí být člověk a pak stačí jenom drobet charakterového zabarvení.“ (David Novotný)

Podle toho, jak je postava důležitá a jak moc promlouvá přímou řečí, herec v souladu s režijním záměrem zvolí buď větší hereckou charakterizaci, nebo naopak jen náznak. Přitom často čerpá z různých rolí, které v životě i herecké práci odpozoroval. „Je to celoživotní práce, kdy v hlavě shromažďujete různé typy i škatulky a potom je můžete v pravý čas použít.“ (Jan Vondráček) Divadelní a filmový herec Martin Finger například vzpomíná: „Nedávno jsem si k jedné postavě poznamenal jméno svého bývalého spolužáka ze základky, abych si hned vzpomněl na ten esprit, který mě u toho napadl, jak by mohl ten člověk znít.“

Nic se však nesmí přehánět. Nejde o to ony postavy v pravém slova smyslu hrát (to je záležitostí nikoli četby ale dramatizace). A už vůbec není záhodno, aby se za tím účelem herec pitvořil. „Dělat hlasy“ je v audioknižní branži prakticky zakázané sousloví – a ani kritika by se k němu (zvlášť v případě audioknižní beletrie pro dospělé) neměla uchylovat, pokud nezamýšlí výsledné dílo rozcupovat.

Jde o to, že každá postava zkrátka jinak myslí, jinak cítí a tím pádem své věty i jinak řekne. „… jestli je možné vložit i na malé ploše do postav jistou charakteristiku jako formální odlišení, tak je to jen dobře, ale musí to být velmi jemně, s citem, homeopaticky.“ (Martin Finger) Tím spíš, že stejně jako vypravěč příběhu může být i kterákoli postava danému interpretovi velice vzdálena (sociálním prostředím, věkem… atd.) „… nemohu doslova hrát starou osmdesátiletou slečnu ani krásnou mladou dívku v rozpuku. Kdybych je imitoval, nebude to znít dobře. Spíš jsme chtěli vložit do hlasu charakter dané postavy: jestli mluví hezky, pomalu, temperamentně, lajdácky, unyle…“ (Vladislav Beneš)

V každém případě velice záleží jednak na tvůrčím přístupu, jednak na charakteru literatury, žánru atd. Jinak se zachází s odlišením postav v rámci audioknižního vydání společenské prózy, jinak v audioknize pro děti (kde ani všichni hovořící nemusejí být lidé). Humoristická literatura má svá specifika a svébytná literární díla, která si pohrávají s žánrovým pojetím i formou, taktéž. „Ty chlapíky jsme se snažili nějak odlišit, sice jemně, aby nezněli jak postavičky z kresleného filmu, když si vám ale těch sedm osm mužů v sauně skáče do řeči, tak je váš projev holt expresivnější než Hrušínského pojetí Prévertových básní.“ (Petr Čtvrtníček)

V následujícím dílu článku se budeme věnovat tomu, jak se herci vypořádávají s četbou za předpokladu, že je jich na to několik. Vícehlasá četba v lecčem usnadňuje vnímání audioknižního díla, zvláště pokud ukazuje několik perspektiv. S její tvorbou se ale pojí specifická úskalí.