Nezřídka totiž nastane situace, kdy jsou jednotlivé pasáže (rozdělené mezi herce) tak krátké, že je výhodnější, aby byli při natáčení přítomni společně. Zde se zajímavým způsobem mohou projevit rozlišné přístupy interpretů i jejich herecké naturely: „Když jsme točili Posledního Laponce, tak pan Rímský v podstatě nepotřeboval slyšet ostatní party. Vždycky odešel ven a pracoval tam na svém textu. A pak, když na něj přišla řada, vrátil se do studia a načetl svou část. Mě ten příběh zajímal celý, ale nechtěl jsem si ho číst doma pod peřinou ‒ tak jsem zůstal ve studiu po celou dobu a poslouchal jsem, jak čte Jana Stryková i pan Rímský.“ (Igor Bareš) Pavel Rímský k tomu dodává: „S údivem i s potěšením jsem při práci pozoroval kolegy, jak tak mluvíme na střídačku všichni tři. Ale já jsem takový samotář, takže když bych si měl vybrat, tak si to raději načtu celé sám.“ (Pavel Rímský)
 
Režiséři si ale společné natáčení veskrze pochvalují. Vícehlasá četba může být často pro herce snazší v tom, že se mohou lépe soustředit na charakter, který představují, a „díky střídání se méně unaví“ (Olga Walló, režisérka). „Ono je to vlastně lepší i jednodušší, když jsou ve studiu spolu. Po všech stránkách to víc odsýpá, a navíc se vzájemně inspirují.“ (Jitka Škápíková, režisérka) Přitom samotná praxe natáčení se pro režiséra oproti práci na jednohlasé četbě nijak zvlášť nemění: „Pro režiséra je to vlastně stejné, protože jde o literární dialog, ne o dramatický dialog. (…) Jsou to dva party, někdy převládá muž, jindy žena, občas spolu vedou rozhovor. Takže když jsou ve studiu dva, je to pro mě podobné, jako když je tam jeden.“ (Michal Bureš, režisér)

Pro mnohé interprety jsou navíc tato setkání ve studiu intenzivním zážitkem a zanechávají v nich vzpomínky na zajímavou spolupráci: „V obou případech jsem měl to štěstí potkat u této práce krásné kolegyně a především skvělé herečky. To byla velká motivace, abych to nezvojtil a snažil se s nimi udržet krok.“ (Jan Zadražil o audioknihách GAME a Zmizelá)

Ovšem nejen mezi herci musí dojít k souladu. Totiž neméně důležitá je také spolupráce s režisérem, jeho znalost díla, jasný záměr a bdělost. Je to on, na koho se interpreti obracejí před začátkem své další „scény“, aby se ujistili, s jakou emocí mají vstoupit a na co vlastně navazují. „Michal Bureš patří k nejnáročnějším z režisérů, s nimiž jsme kdy pracovali, ale na druhou stranu jsem nikdy nezažil ve studiu tak intenzivní pocit skutečného prožitku, jako právě při práci s ním.“ (Jaroslav Plesl o audioknize Sběratel)

Specifickou disciplínou v rámci natáčení vícehlasé četby je pak dialog herců. K němu může dojít jednak proto, že se vyprávějící postavy v konkrétních pasážích setkávají a hovoří spolu, jednak pokud se dramaturgie rozhodla výrazně odlišit projev stěžejní postavy od projevu vypravěče. Taková postava pak má svůj vlastní hlas (například repliky slečny Marplové čte ve vícehlasém zpracování Mrtvé v knihovně Růžena Merunková). „U textu s převahou dialogu preferuji kontaktní natáčení na dva mikrofony, výsledek je po umělecké stránce živější, autentičtější a výsledné zpracování zvuku je snazší. Námitka, že je to dražší, spočívá v neporozumění tomuto typu práce.“ (Olga Walló, režisérka)

Igor Bareš v jednom z rozhovorů vzpomínal na frekvence, kde natáčel s Danielem Bambasem, jelikož jejich dialog měl největší plochu, zatímco Vladislav Beneš své repliky natáčel zvlášť později. Oba přístupy lze tedy kombinovat, přičemž dotáčení replik je podobné jako v dabingu, a je už věcí režie, aby to do sebe zapadlo. Většina herců si však společné nahrávání dialogů nemůže vynachválit. „Je lepší to dělat zároveň na živo, když máme tu možnost, než natočit jednoho a pak tam zvukově „dolepovat“ druhého.“ (David Matásek) „Má to i blíže k hraní, což je paradoxně snazší než samotná četba.“ (Martin Myšička)

Herci společně vytvářejí a drží tempo-rytmus vyprávění i jeho energii. Jeden druhému staví schůdky, či připravuje pomyslné prkno, po němž přejde o kousek dál. „Užil jsem si hlavně ty scény, kdy vyloženě vedeme dialog. (…)  Když jsme na sebe mohli navazovat a být v kontaktu, pracovalo se mi lépe, než když jsme si jen četli každý svoji kapitolu. Dialogy jsou pro mě vždycky příjemné zpestření. Přímé řeči se se čtou lépe než vyprávěcí mód i proto, že člověk může mluvit více hovorově včetně zámlk nebo přeřeků a není to technická nedokonalost, projev naopak působí o to přirozeněji.“ (Martin Myšička)

Navíc je pro interpreta velice podnětné vidět, jak k němu jako postavě aktuální partner v dialogu přistupuje. O to dynamičtější je pak nahrávání dialogů mezi mužem a ženou, tím spíš, vzniká-li mezi nimi nějaké napětí. „Všeobecně mě asi bavily víc dialogy, než čtení samostatných pasáží. A dialogy mě bavily všechny: ať už se škádlili nebo na sebe byli zlí anebo jestli se zrovna měli víc rádi. Dojemné, ale i vtipné mi připadalo to jejich sbližování, kdy se vždycky zdálo, že už se políbí… a zase ne. Tak šli dál, o pár minut později to zase vypadalo, že něco bude, pak zase nic. To bylo takové roztomilé.“ (Jana Plodková)

Samozřejmě všechno má svá úskalí. Například, když během delšího monologu Herce A čeká Herec B na svůj part, pak hrozí, že „vychladne“, a hůř se mu pak do čtení naskakuje.

V příštímu dílu seriálu Udělat audioknihu se zaměříme na případy, kdy se za mikrofonem ocitne sám autor literárního díla. Budeme se tak moci podívat na to, jak natáčení s autorem vnímají režiséři, a především, jaké je pro autory interpretovat pod režijním vedením vlastní tvorbu.