K nijak jednoduché a komplexní přípravě díla k audioknižnímu zpracování se totiž oproti vydání tištěné knihy přidávají další komplikace. Ty s sebou nese skutečnost, že audiokniha je zkrátka slyšet a že ji připravují, čtou a poslouchají lidé. Každá hudební skladba s sebou nese nějaké významy a souvislosti. Něco nám připomíná, vyvolává dojem, pocit. Prakticky neexistuje nic jako neutrální zvuk (cinknutí, úder gongu, tón píšťaly) natož hudební předěl. A stejně tak neexistuje nic jako neutrální hlas. A právě z toho důvodu, že posluchač nemá ve snaze porozumět audioknize k dispozici nic jiného než zvuk (především pokud jde o audioknihu zakoupenou v digitální podobě), je nanejvýš důležité, co, kdo a jak je slyšet.
 
Lze dokonce říct, že nijak nezáleží na tom, jak se ve skutečnosti věci mají, ale pouze na tom, jak znějí. V tom mají audioknihy něco společné s filmovými adaptacemi. Uveďme si příklad: U filmu je mnohem důležitější, aby postavu čtyřicátníka hrál herec, který vypadá na čtyřicet (přitom je mu třeba přes padesát), než aby tomu bylo obráceně – tedy aby byl při obsazování rolí konkrétních postav ctěn skutečný věk herců. A jestliže o vizuální stránce herce ne vždy platí, že odpovídá věku, o jejich hlasu to platí dvojnásob. Jinak řečeno, to už spíš odhadneme věk od pohledu než po hlase.

V případě audioknih by vždy mělo rozhodovat (říkejme tomu) subjektivní stáří hlasu. (Stejně jako různé mobilní aplikace hlásí skutečnou a takzvanou real-feel teplotu venkovního ovzduší.) A pokud nelze vybrat adekvátního herce, který by ztvárnil vypravěče dotyčného příběhu nebo odborné prózy (jelikož právě není k dispozici hlas dostatečně mladý nebo životem zocelený), mělo by nám záležet na tom, zda je herec schopen nás přesvědčit.

Tak například Daniel Bambas ve svých osmatřiceti letech ztvárnil jinocha vypravujícího Tajnou historii nebo třiačtyřicetiletý Michal Zelenka dokázal vyprávět příběh Chlapce v pruhovaném pyžamu. Sám Zelenka na natáčení vzpomíná takto: „Text mě vedl sám. Někdy jsem se já jako vševědoucí vypravěč usmíval nad tím, jaké skopičiny Bruno vymýšlí, a jindy jsem vyprávěl zase víc za Bruna, který se nad něčím podivuje… V příběhu samozřejmě vystupuje mnoho dalších postav, které jsem se snažil hlasově odlišovat, aby měli posluchači přehled.“

Problematika volby interpreta vzhledem k věku vypravěče nebo stěžejní postavy se však netýká, jak by se na první pohled mohlo zdát, pouze audioknižní beletrie. Týká se i odborné, populárně-naučné literatury nebo publikací pro osobní rozvoj. I v těchto případech stojí vydavatelství před úkolem vybrat pro audioknihu herce, jehož hlas by věrohodným způsobem zastupoval hlas známého odborníka, novináře a tak dále. Dokonce dialogy se vyskytují nejen v beletrii. Vzpomeňme na knihy Ladislava Zibury nebo Za oponou války Jakuba Szántó. A s dialogy se pojí další úkol, který stojí před hercem a jeho režisérem, jelikož v nich promlouvají (mimo primárního vypravěče) další postavy různého věku, zkušeností atd.

Zde zdaleka posluchač netrvá na tom, aby herec zcela změnil hlas a byl k nerozeznání od šestileté holčičky nebo policisty v důchodu. Jeho úkol tví v tom, byť v jemných náznacích, nuancích frázování a barvy hlasu upozornit posluchače na to, kdo právě hovoří. Jan Kanyza (jeden z interpretů trilogie Stephena Kinga propojené postavou vysloužilého policejního detektiva Billa Hodgese) tvrdí: „Pokud jsou tam dialogy, nesmíte přímo hrát všechny figury, ale přece jenom je od sebe musíte odlišit.“

Vydavatelství by tedy při výběru obsazení mělo dbát i na to, jestli (s ohledem na konkrétní předlohu) je vyhlédnutý herec vhodný, případně, jestli by nestálo za to zvažovat například formu vícehlasé nebo do nějaké míry dramatizované četby. Podobně by mělo hrát roli, zda bude herec s to přesvědčivě přečíst případné cizojazyčné pasáže. „Rusky už dnes moc neumím, ale mám z ruštiny maturitu a jsem vítěz celonárodního kola Puškinova památníku ‒ soutěže v recitaci ruské poezie. To jsem byl zhruba v sedmé třídě na základce a měl jsem výborné vedení rodilé mluvčí, která ze mě opravdu „vymlátila“ tu správnou dikci (…). Pokud se tedy v audioknize nevyskytovala opravdu krkolomná slova, tak to bylo docela v pohodě.“ (Filip Čapka)

Pakliže to zvládne, posluchač na tu hru rád přistoupí. Poslední však, co chce slyšet (respektive si uvědomit) je, že nyní interpret toho starého policajta hraje, nebo že moskevský důstojník vidí ruštinu poprvé v životě. Pokud se tak nestane, zůstává posluchač pohlcen předlohou, je spokojený a především se ve vyprávění orientuje.

Vše tedy záleží na tom, zda správně zvolený herec (ve spolupráci s režisérem) dokáže posluchače přesvědčit, že jeho hlas patří vypravěči předlohy, případně některé z právě hovořících postav. Jinými slovy: K čemu je, když neuvěříme, že příběh vypráví cílevědomá mladá dívka? Byť se o četbu postarala úspěšná herečka odpovídajícího věku. Tím spíš, pokud nás přes všechnu hereckou zkušenost nedokázala přesvědčit, že se právě nachází v dialogu se svým otcem (když se například ztratíme v tom, kdo co říká, nebo naopak zvedneme obočí nad karikováním otcova hlasu.) „(V textu) vystupuje spousta vedlejších postav. Ty musí hlasový herec nějak odstínit, a přitom si dát pozor, aby nesklouzl k frašce. (…) aby se posluchač neošíval a pořád se cítil stejně komfortně, jako kdyby knihu pročítal sám.“ (Martin Preiss)

Zpracovat audioknihu krásně, umně a opravdově je zkrátka jedna věc. A vpravdě nijak snadná. Ale vždy znamená mnohem víc, pokud se podaří docílit toho, aby měl posluchač dojem, že audioknize věří, že jí rozumí a že se v ní vyzná. Že se může dovtípit: „Aha, teď vypráví ten teenager“, „aha, teď mluví nahlas ke své učitelce a teď mu ona odpovídá.“

Závěrem bych chtěl vyjádřit obdiv a úctu všem redaktorům, hercům, režisérům, hudebníkům a dalším, kteří toho společnými silami umějí docílit. Díky jejich píli si pak audioknihu v podobě vyprávění literární postavy, autora cestopisů nebo oblíbeného guru dokážeme patřičně (třeba i opakovaně) užít a zapomínat na to, že před časem seděl ve studiu herec z masa a kostí a pod dohledem režiséra četl pečlivě připravený text.

V dalším dílu série Udělat audioknihu se zaměříme na to, jak se herci připravují na nahrávání ve studiu a jak se svým textem doma pracují.