V zásadě lze takovou látku rozdělit na dva typy. Těmi jsou vyprávění a výklad. Chtělo by se říct, že o vyprávění jde pokaždé, když máme co do činění s beletrií, zatímco výklad je záležitostí literatury faktu. Hned nás ale napadnou díla jako Příběhy železné opony, Totální rauš: Drogy ve třetí říši nebo Kat, který miloval hudbu, kde se setkáváme s příběhy skutečných osob, případně Sapiens: Stručné dějiny lidstva Yuvala Noaha Harariho, v nichž snadno nabudeme dojmu, že se nám vypráví příběh lidstva. To je pochopitelně pravda, pokud se na to podíváme z literárního hlediska, byť Sapiens jaksi postrádá konkrétního protagonistu (toho zde zastupuje živočišný druh).

Pak je tu literatura dokumentární a publicistická, která jednotlivé příběhy prokládá výkladem a naopak (Za oponou války, 40 dní pěšky do Jeruzaléma, Raději zešílet v divočině aj.) Celkem nasnadě je pak, že na příběhu jsou založeny všechny biografie a autobiografie (Moje matka Marlene Dietrichová, Margaret Thatcherová: Dáma se neotáčí aj.)
 
V praxi se však dá říci, že vyprávění je doménou beletrie (Nikdykde, Volání Kukačky…) a výklad zase prózy naučné, odborné nebo pro osobní rozvoj (Přednášejte jako na TEDu, Jak na sítě aj.), byť i díla jako Faktomluva, se nezříkají veskrze příběhových epizod.

Nejprve se zaměřme na vyprávění, s nímž se na pultech knihkupectví, tím spíš pak ve světě audioknih, setkáme mnohem častěji. V prvé řadě je třeba konstatovat, že o vyprávění jde pouze v případě, že předává čtenáři/posluchači nějaký příběh. V druhé pak, že musí mít svého vypravěče. Totiž jeho právě prostřednictvím jsou informace sdělovány – bez něj vyprávět nelze.

Nelze o něm ale ani říct, že je tvůrcem vyprávění. Dílo, příběh (a tak dál) komponuje autor, kdežto vypravěč je nehmotná bytost, kterou si za slovy čtenář nebo posluchač pokaždé znovu představuje. Je součástí vyprávění – respektive neexistoval před ním a nebude ani po něm. Jinými slovy: je vepsaný do textu. Už z toho důvodu důsledně rozlišujeme mezi interpretem a vypravěčem audioknihy. Vypravěčem totiž může být klidně sériový vrah, nebo ještě lépe: pes (Gump: Pes, který naučil lidi žít), což by ve studiu dost dobře nefungovalo.

Stejně tak není radno zaměňovat vypravěče s autorem díla. Byť svými vlastnostmi může vypravěč v některých případech osobu autora, známou z veřejného života nebo z osobního kontaktu, připomínat, byť může dokonce nést autorovo jméno, nikdy není s autorem zaměnitelný. Vypravěč je v lepším případě čímsi jako autorovým alteregem. V zásadě však spíše narativní strategií.

Jako čtenáři a posluchači rozeznáváme vypravěčův charakter, styl, humor i patos (totéž pak musí reflektovat i audioknižní interpret). Často si vytváříme hypotézy o jeho úmyslech a motivacích. Tušíme jeho světonázor, nebo to, které postavě příběhu fandí a které se vysmívá. Vždy jde ale o charakter stvořený za účelem zprostředkování toho kterého díla (i z toho důvodu, není záhodno ztotožňovat světonázor vypravěče s autorovým).

Něco jiného je pak záležitost výkladu. Výklad totiž nemůže mít vypravěče, jelikož nepředává příběh, nýbrž informace, strategie atd… Mezi autorem a cílovou skupinou nestojí prostředník a názory obsažené v takovém díle lze směle připsat autorovi. Jinak řečeno: prostřednictvím výkladu vyjadřuje tvůrce myšlenku přímo, sám za sebe. Jak si ukážeme, právě výklad a vyprávění kladou na interpretaci a režijní pojetí audioknihy rozdílné nároky.

Vyprávění s sebou nese na jedné straně nutnost vypořádat se s množstvím postav, dialogů nebo dokonce rolí. „Je velmi obtížné udělat dobrou jednohlasou nahrávku tam, kde jeden člověk „hraje mnoho rolí“ a má být dosaženo prostorového charakteru nahrávky (což celkovému dojmu velmi pomáhá, ale je to veliká a velmi odborná práce pro zvukaře).“ (Olga Walló, režisérka)

Navíc je tu otázka hlediska, od něhož se odvíjí celkový přístup k režii a interpretaci. Je třeba si uvědomit, kam spisovatel umístil svou „kameru“. V úvahu připadají dvě základní polohy, které si pro zjednodušení můžeme nazvat: vyprávění v první osobě a vyprávění ve třetí osobě.

V prvním případě je vypravěčem hlavní protagonista (Hastrman, Drasticky děsivý Dexter) nebo vypravěč-svědek (Vraždy podle abecedy, Pes baskervillský). Avšak běžně se setkáme s tím, že takový výpravěč není v próze pouze jeden a někteří autoři dokonce kladou důraz na protikladnost hledisek. John Fowles tak ve svém prvním románu Sběratel (o kterém bude ještě řeč) vypráví příběh z pohledu únosce i oběti. Za tím účelem tvůrci audioknižního vydání Sběratele sáhli po vícehlasé četbě, což je velice rozumné řešení.

A pak tu máme všechny varianty vyprávění ve třetí osobě. Příběh o tom, co udělal „on“ či „ona“, lze totiž také vyprávět z jednoho (Černá ozvěna) nebo z více pohledů (Parazit). Více pohledů, rovná se více kamer,  a my můžeme sledovat, komu právě kameraman/vypravěč stojí za zády. Zde už je na zvážení, zda pro více pohledů angažovat více herců (TO) nebo jednoho (Osvícení).

Nejzazší rozšíření hlediska je pak takzvaný vševědoucí vypravěč, který nám říká, co se děje ve vedlejší místnosti, zatímco protagonista si v koupelně omývá rány. Prizma se pak svým způsobem vznáší nad příběhem  a my vnímáme myšlenky jednotlivých postav téměř telepaticky. Nic není skryté a fiktivní svět před námi leží jako rozprostřená mapa. Zde není rozhodování o množství interpretů na místě. Naopak je důležité dobře zvážit míru emoční angažovanosti daného vypravěče a tím i interpreta.

Nakonec tu vzniká palčivá otázka – stejně jako v případě vyprávění ve třetí osobě s jedním hlediskem – a to: koho do role vypravěče obsadit? Herce nebo herečku? Touto problematikou se budeme zabývat v následujícím dílu tohoto článku.