Další próza švédského spisovatele Fredrika Backmana, autora bestselleru
Muž jménem Ove, vychází krátce po české knižní edici také jako audiokniha
A každé ráno je cesta domů delší a delší v podání Pavla Nového, s předmluvou autora, kterou čte Michal Zelenka. Text nebyl původně určen k vydání, autor jej nejprve publikoval pouze na svém blogu, aby čtenáře podnítil přispět nadaci Hjärnfonden, která shání finanční prostředky na výzkum nemocí postihujících mozek. Nicméně silný příběh, který působivě a přitom citlivě ukazuje převážně tabuizované téma stárnutí, jež čeká každého z nás, si díky zájmu čtenářů nakonec našel cestu nejen do tištěného svazku, ale i do audioknižní verze.
„Celé vyprávění líčí vztah vnuka a dědečka, mezi nimiž vládne intenzivní souznění, jenže nastává doba, kdy se ,mozek vnuka zvětšuje a mozek dědy zmenšuje‘. Prolínání dojmů, vzpomínek a situací poutavě znázorňuje, jak mysl v takových podmínkách funguje, ale zejména dojemně vystihuje, co to znamená pro zúčastněného člověka a jeho blízké,“ uvedla Tereza Filinová, redaktorka vydavatelství OneHotBook. A připojuje i osobní asociaci: „Při interpretaci Pavla Nového se vám v plné síle vybaví prázdniny u dědy a babičky. Vzpomenete si na chvíle s nimi strávené, na to, jak chutná ta nejlepší domácí nudlová polívka, jak sedíte pod starou třešní s rozpraskanou kůrou a jak vám vyprávějí, jaké to bylo, když byli mladí. Uvědomíte si to zvláštní propojení vnoučete a prarodiče, ty okamžiky, které jsou v dospělosti ještě cennější, když se vzpomínky pomalu vytrácejí.“
„O příběhu vám dopředu nic neprozradím, to je tajemství. Ale je to dobře napsané, i když zase jiným způsobem, než jsme třeba zvyklí. Je to zvláštně postavený příběh – vlastně to není příběh, ale spíš taková mozaika, která se na konci srazí do obrazu,“ vysvětluje herec Pavel Nový, pro něhož šlo o první audioknihu, v níž se ujal interpretace. A dodává:
„Poprvé jsem něco podobného zkoušel se studenty, ale to byla jen povídka, zato teď je to celá audioknížka. Nechávám se nést. Abych to řekl jazykem novinářů: Jsem ve vleku událostí.“ I jako narátor vyprávění si při četbě vzpomněl na svoje bližní.
„Svoje prarodiče jsem moc nepotkal. Pamatuju si svoji prabábu… Moje babička se dožila vysokého věku a pamatuju si i dědu, který vlastně nebyl můj děda, byl to třetí muž mojí báby. Byl to ruský legionář, dosáhl hodnosti podplukovníka, a ten mě vychovával v takových těch mužských věcech, trochu ,po vojensku‘,“ popisuje Pavel Nový. A doplňuje:
„Se starším vnukem jsme se spíš bavili o historii, protože abychom pochopili současnost, musíme znát minulost. Kdo se ve škole neučí dějepis, je vůl, protože pak mu přijde, že se všechno zbláznilo. Když máte zkušenosti z historie, uvědomujete si, jaké chyby máme tendenci opakovat. Můj druhý vnuk je na to, abychom probírali podobné věci a život, ještě moc mladý, je mu osm a půl roku. Je hokejista, takže ho zajímá spíš hokej a víc než co jiného ho spolu hrajeme…“
Nahrávku v režii Michala Bureše doprovází původní hudba v mollových tóninách, kdy melancholický klavír doplňuje naděje akustické kytary a nad vším se vznáší spojující motiv smutného úsměvu harmoniky.
